Hádův syn

Remus Black

Přecházel jsem sem tam po pokoji. Ty bílé stěny mě znervózňovaly. Co jim tak dlouho trvá? Doufám, že se jí nic nestalo.

Di immortales, takhle nervózní jsem nebyl ani když jsem bojoval s Tartarem. Tak proč je pro mě čekání v nemocnici takhle těžké?

Reyna už zvládla i horší věci, uklidňoval jsem se. Tohle vůbec nic není.

"Tak už si sedni." houknul na mě Nico. "Znervózňuješ mě."

"Promiň." upřímně jsem se mu omluvil a posadil se vedle něj. "Ale když tohle je..."

"Tak mysli na něco jinýho." radil mi. To se mu to říká, ale jeho žena to není. A já měl strach. "Jak se vůbec bude jmenovat?"

"Co?" Neklidně jsem se zavrtěl.

"Ptám se, jak se bude jmenovat." zopakoval.

"Já...nevím." vydechl jsem. "Nad tím jsem nikdy neuvažoval. "Reyna." řekl jsem po chvíli. "Bude to Reyna, po matce." Jistě, nebylo to nic objeveného, ale neuměl jsem si představit, že by se moje dcera jmenovala jinak.

"A kluk?" nedal se rozhodit Nico. "Marcus?" odfrknul si.

"Ne, to ne." odbyl jsem ho. Neměl jsem svoje jméno rád. Pořád vyvolávalo spoustu bolestných vzpomínek. "Chce to něco výjimečného."

"Co takhle Nico?" navrhl. "To se mi zdá výjimečné dost."

"Tak to určitě." odseknul jsem s úšklebkem. "Chci něco starého. Chci, aby byl můj syn jenom jeden. Aby jeho jméno zanechávalo dojem."

"Tak v tom případě Romulus." prohlásil sebejistě Nico. "Co bys chtěl víc - syn Marta, vychovala ho vlčice...to je jedinečné."

"Romulus se mi nelíbí." zavrtěl jsem hlavou s povzdechem. "Ale..." V mysli mi vyvstanula stará legenda o vzniku Říma. Romulus měl přeci bratra. Jak on se to jen jmenoval...? Chvíli jsem měl to jméno na jazyku, než jsem si konečně vzpomněl. "Remus! Bude to Remus!" podíval jsem se na něj, konečně spokojený s výběrem jména.

V tom se ze sálu, před kterým jsme seděli vyřítila sestřička, s rukama od krve (naštěstí měla rukavice).

"Pane Blacku (při tom oslovení jsem sebou trhl). "Je to kluk!"