Hádův syn

No tak to ne!

Na loď jsme se vrátili kolem šestý večer. Percy a spol přišli chvíli po nás. Shodli jsme se na tom, že musíme plout Gibraltarským průlivem (což znamenalo potkat toho pitomce Hérakla) a to nám na náladě moc nepřidalo. Šli jsme se aspoň vyspat. Hlídku držel Leův stolek Buford (ne, necítil jsem se bezpečně!).

Jen co jsem usnul jsem začal proklínat Hypnose. Sny?! Zrovna teď?

Byl jsem na nějakém ostrově. Nevypadalo to na můj nejneoblíbenější sen, kde mě Tartar - alespoň jsem myslel, že to byl on - honil v podzemních chodbách a řval něco o bolestivý smrti. Stál jsem na písečný pláži a ze shora na mě dopadali sluneční paprsky. Lehl jsem si a koukal na nebe. Slyšel jsem šumět moře.
Pak mě písek začal stahovat dolů. Vzpomněl jsem si na tekuté písky a snažil se dostat ven. Je to normální pláž! Ovládni to! Je. To. Jenom. SEN!!!
Po čele mi tekl studenej pot. Umřeš ve snu, umřeš ve skutečnosti. Neměl jsem se odsud jak dostat. Nad pískem už jsem měl jenom hlavu a konečky prstů. Písek pod mýma nohama začínal studit.
Najednou všechno zčernalo. Po pláži ke mně šel chlapík - blond vlasy, modrý oči, namakaný břicho - no, od pohledu žádnéj záporák.

"Krásný večer. Nemyslíš Hádův synu?" pronesl melodickým hlasem.

"Kdo jsi a co chceš?!" vyplivl jsem písek. Nečekal jsem, že mi odpoví. Byl to Narcis číslo dvě, pomyslel jsem si.

"Jsem Hylos." Odhalil zářivě bílé zuby, "a čekám tady na tebe."

"Ale proč?" pusu už jsem měl pod vrstvou rozpáleného písku. Na vyprahlých rtech mi vyskakovaly puchýře.

"Abych tě mohl připravit o všechno co miluješ, pochopitelně." usmál se, jako by mi právě oznámil, že k obědu budou italský špagety.

"A teď...Marcusi vstávej." promluvil dívčím hlasem.

Reyna se mnou třásla. Vyskočil jsem z postele. Klepal jsem se. Země je moje teritorium, přesvědčoval jsem se. A žádnej blonďatej frajírek mi nebude vyhrožovat.

"V pohodě?" Zeptala se mě Reyna.

Prohrábl jsem si rukou vlasy. Vážně nejdou učesat. Musím vypadat hrozně. "Jo." zalhal jsem. "Co se děje?"

"Ventové," řekla. "Musíme na palubu!"

Loď se otřásla a já spadl na stěnu. Reyna na tom byla podobně a málem do mě narazila. Zachytil jsem ji. Otřesy neustávaly. Šance dostat se na palubu byla téměř nulová. Skusili jsme se dostat ke dveřím, ale docílili jsme akorát toho, že to s námi znova hodilo o stěnu. Objal jsem ji. Snad si Leo na palubě poradí.

Loď se znovu zakymácela a my skončili na posteli. Držel jsem Reynu a zavřel oči. Nevím, co se tam děje, ale nemůže to skončit dobře.

Připadalo mi to jako věčnost, ale nakonec to přestalo. Pomohl jsem jí vstát a šli jsme na palubu. Venku se oteplilo (asi o pět stupňů, ale i tak to bylo divný). Nahoře to vypadalo jako by vybouchla bomba (což nebylo zas až tak daleko od pravdy). Stěžen byl poničený, plachty na cáry a lanoví...škoda mluvit. Kamarádi seděli na palubě. Leo se držel za hlavu. Byla to jeho loď. Bylo to...no jako bych já přišel o Nica.

"Co se stalo?" prolomil jsem ticho. "A kde jsme?"

Percy se zvedl, pomohl Annabeth na nohy a smutně se na mě podíval. "Tohle je Madeira."

To není možný, chtělo se mi zařvat. To je aspoň pětset kilometrů od Lisabonu a úplně z cesty do Epiru.

"Ventové...?" nadechla se Reyna.

Pokývali hlavou. Ale proč na nás útočili tak brzo? Ještě jsme nebyli v Mare Nostrum. Nebyli jsme na palubě všichni. Mohli tu loď rozmetat na kousky. Tak proč...?

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byli jsme na písečné pláži. Na té z mého snu...