Hádův syn

Noční můra

Posadili jsme se kolem stolu. Leův stolek Buford (to je dlouhý příběh) nám udělal kafe a sušenky. Stěny ukazovali scény z tábora polokrevných.

"Takže, zítra ráno bychom se měli dostat na Azory." začal Leo. "Nějaké návrhy na přistání.

"Co takhle Santa Maria?" Málem jsem vyskočil z kůže. Řekl to Grover Underwood. Na toho satyra jsem úplně zapomněl. Dva dny se neukázal na palubě. Tvrdil, že žaludy promluvily a takový blbosti.

"Co tam?" zeptal jsem se. "Teda, je tam hezky a tak, ale co tam budeme dělat?"

"Víš jak vznikly Azory?" zavrtěl jsem hlavou a Geover obrátil oči k nebi.

"Když Héra svrhla Héfaista z olympu, dopadl do míst, kde jsou dnes Azory. Vznikly erupcí podmořského vulkánu, když Héfaistos spadl do moře. Je tam jeho oblíbená dílna, když nepočítám tu, co byla pod horou st. Helens. A taky je to nejzápadnější bod, kam kdy nějaký řek doplul."

"Jo, takže jestli tomu rozumím, Héfaistos by nám mohl poradit, kam dál." Přemýšlel jsem nahlas. "To zní dobře," usoudil jsem. Tím jsme ukončili poradu a rozešli se do kajut.

Většina pokojů byli dvoulůžáky. Vlastně všechny, kromě pokoje pro Nica. Leo ho pro něj nedávno přistavěl. Já jsem spal nahoře v koši, vysícím na stěžni. Nevadilo mi to. Mohl jsem tam být sám a koukat na hvězdy - na prostě paráda.

Zbytek dne utekl jako voda. Nemám tušení, co dělali ostatní, ale já si stihl nabrousit meč ze styxkého železa, vyleštit zbroj a poslat Cheirónovi vzkaz po Iris. Ujistil jsem ho, že je vše v pořádku a řekl mu, co máme v plánu. Kupodivu nic nenamítal.

Bylo něco málo po půlnoci a já seděl, a koukal na večerní oblohu. Hvězdy zakrývaly husté mraky. Bouřka..? Ne, to nebude ono. Tak proč mám pocit...to je fuk. Zahnal jsem myšlenku tak rychle, jak rychle se vytvořila. Položil jsem hlavu a usnul. Bohužel, to znamenalo sny.

Běžel jsem temnou chodbou. A...měl jsem strach. Proč..? Nebojím se tmy. Můj otec je Hádes. Ale tahle byla...nepřátelská. "Já tě zničím, polobůžku!" uslyšel jsem za sebou hlas. Zrychlil jsem. Ta věc za mnou mě doháněla. Už jsem za sebou slyšel dupot...nohou? Nevěděl jsem, co mě honí takže...má to vlastně nohy? Nebo kopyta? Vběhl jsem do kruhové místnosti. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Nikde nic...na opačné straně místnosti byla...byla Reyna. Byla spoutaná v řetězech. To ne. To nemůže být.... Z chodby za mnou se ozval řev: "Zabiju tě, hádův synu!" Rozběhl jsem se k Reyně. "Neboj, nic se ti nestane." uklidňoval jsem ji. Zvedla hlavu. Vyskočil jsem na nohy. Oči měla černé. Žádná bělma, nic. "Vybral sis, polobožský." promluvila cizím hlasem. Byl hrubý a...temný. Sekl jsem mečem. Reyna se pod dotekem styxkého železa rozplynula. Po tvářích mi tekly slzy. Právě jsem zabil holku, kterou miluji. Z chodby za mnou vyšel černý kouř. Obklopil mě a já se v něm dusil. Ve vlastní moci. "Zbohem polobože." promluvil ten hlas.

Probudil jsem se. Byl jsem zpocený. Chytil jsem se za hlavu. Tohle nesmí být pravda. To se nestane. Ochráním ji. "Já ji ochráním!" zakřičel jsem na oblohu. Byl jsem rád, že ostatní spí. Tohle bych jim asi nevysvětlil. "Ne, jsem úplně normální, každý den křičím nesmysly na oblohu." Ne, to by nešlo. Lehl jsem si a snažil se usnout.

Myslel jsem na svůj sen. Sny polobohů většinou ukazují upravenou verzi budoucnosti a já doufal, že se pletou. Nikdy nedovolím, aby jí někdo ublížil. Nikdy...

Až do rána jsem tam jen seděl a hleděl do prázdna. Uslyšel jsem Grovera hrát na píšťalu. Tu píseň jsem nepoznal, ale byla krásná. Vzpomněl jsem si na všechno krásné v mém životě - a moc toho nebylo.

Viděl jsem matku s dítětem v náručí...se mnou, uvědomil jsem si. Obraz se změnil a já viděl sám sebe v pěti letech, jedoucího Cheirónovi na hřbetu - den kdy jsem se dostal do tábora. Viděl jsem den, kdy jsem poznal svého bratra Nica. A viděl jsem den, kdy jsem našel tábor Jupiter a poprvé spatřil Reynu.

Pak to všechno zmizelo a já byl zase zpátky na Argu II. Seskočil jsem na loď a vyděsil - samozřejmě omylem - Grovera. Odendal píšťalu od úst a usmál se na mě.

"Za deset minut přistáváme." zavolal na nás Leo. Percy s Annabeth vyběhli na palubu. Kalypsó stála za Leem, který jí něco vyprávěl, a zřejmě nevěděl, že ho poslouchá i Nico, opřený o kormidlo. Reyna stála na přídi a koukala na přibližující se Santa Mariu.

Vyšplhal jsem po síti nahoru do koše. Před námi bylo město Vila Do Porto. Zamířili jsme do přístavu. Leo ''zaparkoval'' loď a my šli vstříct chaotickým ulicím tohohle města...