Hádův syn

Héfaistos

Rozhlídnul jsem se kolem sebe. Spadli jsme do tmavé chodby. Nebyl by to takový problém - ve tmě jsem viděl dobře - ale když jsem se podíval nahoru, vchod za námi se uzavřel.

"Tohle musí být vchod do dílny. Možná něco jako předsíň nebo..." nechal jsem to viset ve vzduchu.

Došel jsem ke zdi a hledal další značku. Něco tady musí být. Nahmatal jsem na zdi vyrytý nápis.

Μερικές φορές είναι προτιμότερο να είναι μια μηχανή.

Je to ve starořečtině. "Někdy je lepší býti strojem..." Přeložil jsem.

"Cože?" zeptal se Nico.

Neuvědomil jsem si, že jsem mluvil na hlas. "Tady." Ukázal jsem mu nápis.

"Něco tady je." řekl Nico.

"...že by nápis?" poznamenal jsem.

"Ne. Myslím tady." Zatáhl za nějakou páku. Bylo to starý. Nepromazaný. Héfaistos to moc neudržuje.

"Hej kluci, co to děláte?" Vykřikla Reyna z druhé strany místnosti. Za ní se otevřely dveře. Musel jsem zavřít oči. Svítilo odtamtud pronikavé světlo. Ne úplně svítilo. Spíš blikalo, jako by tam byla bouřka. Pod zemí. No to je pitomost.

Vzal jsem Reynu za ruku. Věnovala mi udivený pohled, ale nic nenamítala. Byl jsem rád, protože bych nepřiznal, že mám strach. Nico se vzadu dusil smíchy.

Prošli jsme dveřma. V dílě to smrdělo jako po výbuchu. Za pracovním stolem seděl muž v modrých špinavých montérkách. Nevypadal na boha, ale z toho, co jsem o nich věděl bylo jen málo bohů, kteří vypadali...no jako bohové.

Otočil se a já málem vyletěl z kůže. Byl to nejošklivější člověk - nebo bůh - jakého jsem kdy viděl. Naučil jsem se nesoudit lidi podle vzhledu. Vzpomněl jsem si na Lea a pomyslel jsem si, že ten člověk - nebo bůh - může být fajn.

"Vládče Héfaiste," kývl jsem hlavou. Změřil si nás kritickým pohledem.

"Nejste stroje." oznámil nám. "Nevyrobil jsem vás." Znělo to, jako by mu to bylo líto.

"Ne, to nejsme." omluvně jsem se usmál. "Ale jak sám víte, někdy je lepší býti strojem..." Až teď mi došlo, proč tam ten nápis byl. Nevyryl ho Héfaistos, ale nějaký polobůh, jako radu pro další polobohy.

Héfaistos se na mě podíval s povytaženým obočím. Usmíval se.
"Ano chlapče," zvedl se ze židle, "být organickou formou života někdy není zrovna výhra. City, nenastavitelné rozhodování...naposledy mi tohle řekl Archimédes," zasnil se.

Došel ke mně, vzal mě za rameno a vedl mě dál do místnosti. Ohlédl jsem se na Nica a Reynu, ale ti jen povzbudivě kývali.

"Musíme si promluvit, chlapče. Je to tak dlouho, co jsem poznal takovýho poloboha. Jsi syn..."

"Háda." řekl jsem. "Jsem syn Háda."

"Tolik smutku." ušklíbl se bůh. "Nevíš co máš dělat s lidmi kolem sebe. Nevyznáš se v sobě..." zaslechl jsem v jeho slovech smutek.

"Vy to znáte, že?" sklopil jsem oči k zemi.

"Nemůžu ti poradit, chlapče." poplácal mě po zádech. "Tuhle cestu musíš najít sám."

"Ale mohl byste nám pomoct s výpravou? Chci říct, vy víte, kam máme jít, ne?" obrátil jsem se na něho s prosbou.

"Ano i ne," odpověděl. "Ale měli byste se zastavit v Lisabonu za Libertas. Jestli ho máte porazit, musíte nejdřív najít Libertas a získat ji na svou stranu."

"Porazit koho?" zkusil jsem to.

"Myslím, že to víš." řekl Héfaistos.

Přikývl jsem. A líbilo se mi to čím dál míň.

"Máš zvláštní osud chlapče," řekl mi. "Pomůžu ti. Máš v sobě tolik utrpení. Tolik smutku. Není důvod ti to ještě stěžovat."

Tak po týhle poznámce se mi fakt ulevilo. Mám najít římskou bohyni svobody a pak ještě tohle.

Podal mi krabici. "Až dorazíš do Lisabonu, bude se ti to hodit."

Odklopil jsem víko. Byly tam létající boty - jako má Hermes - a starý klíč z božského bronzu. Bylo to vlastně poprvé, co mi něco dal bůh jen tak, bez toho, aby po mně něco chtěl.

"Už byste měli jít." vyrušil mě. "Cítím, že tvoji kamarádi mají problém."

Podíval jsem se na něj a vyrazil jsem z místnosti. Cestou jsem vzal Nica a Reynu. Donutil jsem chodby, aby vedly tam, kam jsem potřeboval. Hnali jsme se jimi, až nás konečně dovedly na povrch.

Vynořili jsme se pod kopcem u Neptunovy fontány. Zahli jsme za roh, proběhli ulicí a uviděli jsme Argo II.

Percy a spol už byli zpátky a odráželi útoky ventů. Leo si nás všiml jako první a gestikuloval na nás, ať běžíme na loď. Rozběhli jsme se po mole a skočili na palubu.

Leo zmáčkl pár tlačítek na ovládání lodi a Argo II. se vzneslo do vzduchu. Percy povolal vlnu a smetl venty do moře.

"Tak vážení," řekl jsem, "další zastávka Lisabon.