Hádův syn

Mrtví

Vrátili jsme se na loď. Za celou cestu nikdo nic neřekl a to mě znervózňovalo.
Když jsme došli na loď, už jsem to nevydržel.

"Můžete mi někdo vysvětlit, co se děje? Koukáte na mě jako na ducha." těkal jsem pohledem z jednoho na druhého.

"Marcusi...tamto...to byl tvůj domov?" skousla si Annabeth spodní ret.

"Já....asi ano." přiznal jsem. "O něm se mi zdálo."

"To jsou jen ruiny." sklopila oči Annabeth. "V těch domech už nejmíň stopadesát let nikdo nebydlel."

"Ne." prohlásil jsem. "To je nesmysl. Pamatuju si to náměstí celý, když ještě stálo."

Všichni mlčeli. Ale..to je přece blbost.

"No tak lidi. Je mi devatenáct." zoufale jsem na ně koukal.

"Ber to z tý lepší stránky." pokusil se o úsměv Nico. "Já jsem z padesátých let minulého století."

"Ale já...ne." snažil jsem najít něco - cokoli - co by to popíralo.

"Přiznej si to." smutně se na mě díval Nico.

"Hej lidi, děláte jako kdyby někdo umíral. Vždyť je to fuk. To se stává." Leo s úsměvem pokrčil rameny. "Jsme polobozi."

Otočil jsem se na patě a odešel jsem. Chtěl jsem být chvíli sám. Potřeboval jsem se s tím srovnat.

Takže hledat matku už je asi zbytečný. Nejspíš je už sto let po smrti. A nejhorší bylo, že jsem si to nepamatoval. Nebyl jsem jako Nico a Bianka v kasinu Lotos.

Někdo mě musel někam schovat. Pak jsem ale chtěl zjistit dvě věci. Kdo? a Proč?

Poslední vzpomínka kterou jsem měl byla z doby, kdy mi bylo osm. Ve "snu" mi bylo asi pět. A od doby, kdy se to stalo uplynulo asi stopadesát let.

To mi nesedělo. Zestárnul jsem o tři roky za stopadesát let. Tohle poznání mě zarazilo. Musím najít toho, kdo mě schoval a zastavil moje stárnutí.

Nenápadně jsem se vplížil do své kajuty. Zavřel jsem dveře a zamknul. Klekl jsem si na zem a vypáčil z podlahy dvě prkna.

Došel jsem ke stolu a vzal jídlo, které na něm leželo. Nasypal jsem ho do díry po prknech a začal drmolit něco latinsky.

Surge qui aliquando spiritus ego te appello rex larvae adiuva me...

Vzduch se zamihotal a kolem se začaly zjevovat duchové mrtvých. Jeden z duchů přistoupil a napil se.

Přede mnou se zhmotnila stříbřitá postava.

"Luku." ohromeně jsem zašeptal.

"Marcusi?" otřel si rukou ústa. Na zem dopadlo pár kapek toho, co bylo v jámě.

Chtěl jsem jo poplácat po zádech a ...pak jsem si uvědomil, že nemůžu. Je to jenom duch.

"Co se děje?" natočil hlavu na stranu. "Když jsme se naposledy viděli, bylo to u posmrtného soudu." usmál se. "Chceš oplatit svou pomoc?"

"Možná...dostal jsi se nakonec do Elysia?" změnil jsem téma.

"Díky tobě..." pokrčil rameny.

"Zasloužil sis to."

"Ale proč jsem tady?" nasměroval rozhovor zase zpátky k původnímu tématu.

"Potřebuju pomoct." přiznal jsem.

"Jak jinak." ušklíbl se. Ne zle, spíš jako by to byla nevyhnutelná skutečnost, se kterou počítal. "Jak?"

"Musíš se vrátit zpátky. Potřebuju, abys našel Bianku." chtěl jsem po něm.

"A to je všechno?" zajímalo ho.

"Ne." skousl jsem si ret. "Ještě Bethany Blackovou."

Zamyslel se a přikývl. "To by šlo. Dej mi chvilku." řekl a rozplynul se.

Sedl jsem si na postel a čekal jsem. Po chvíli se Luke vrátil s Biankou. Vyskočil jsem z postele.

"Tamto bude horší." oznámil mi a zmizel.

Přistoupil jsem k Biance. Roztáhla ústa v širokém úsměvu.

"Ahoj." pozdravil jsem. Bianka na mě zamávala.

"Jak najdu lovkyně?" chtěl jsem vědět.

"Tady." sundala si ze zad batoh a ten se proměnil v luk. Když jsem se ho dotkl, zhmotnil se. "Vystřel výbušnej šíp." poradila mi. "Pak si tě najdou."

Nevěděl jsem, jestli to byla výhružka, ale vděčně jsem si vzal její luk.

"Je Nico v pořádku?" zeptala se.

"Je mu líp než kdy dřív." mrkl jsem na ni. "Po výpravě zůstal v táboře a teď je tu s námi."

"Aspoň že tak." usmála se. "Sbohem Marcusi. A ochraň mého bratra."

"Udělám, co budu moct." slíbil jsem jí.

V pokoji zavládlo ticho. Kde ten Luke je? Ozvala se rána. Luke stál přede mnou. Jeho normálě (a to i po smrti) upravené vlasy mu trčeli do všech stran. Těžce oddechoval. Až teď jsem si všiml stříbrné truhly, kterou dežel v rukou.

"Tady to máš." hodil mi truhlu. "Já mizim kámo. Něco po mně de."

"Díky. A sbohem Luku." propustil jsem ho.

Vložil jsem prst do otvoru na klíč. V truhle to cvaklo a víko se odklopilo. Vylétly z ní stříbrné světélkující věci, připomínající kapky deště. Zformovaly se do podoby ženy.

"Matko..." zašeptal jsem. Do očí mi stouply slzy.

"Mio...?" matka se zmateně rozhlížela. "Ty...ty jsi vyrostl." usmála se.

Slzy mi stékaly po tvářích. "Ano, matko."

Truhla se začala otřásat.

"Máme málo času." řekl jsem jí. "Matko...kdo je můj otec?"

"Tvůj otec? Představil se mi jako ten, který vládne tmě." zasnila se.

To mi moc nepomohlo. Tomuhle popisu odpovídalo víc lidí.

"Nic víc?" zklamaně jsem se na ni podíval.

Zavrtěla hlavou. Cítil jsem, že ji ztrácím. Spojení se pomalu přerušovalo. Hádes to ví...

"Mám tě ráda, Markie." věnovala mi poslední úsměv. "A pamatuj, vždy buď sám sebou. Sbohem mio...."