Hádův syn

Konec...nebo začátek

"...protože prostě ne!" uhodil jsem pěstí do stolu. Kamarádi se na mě divně koukali, ale bylo mi to jedno. Proč prostě nemůžou pochopit, že do Říma za a) nechci jet a za b) je to obrovská zajížďka.

"Marcusi..." položila mi Reyna ruku na rameno a jemně mě stáhla spátky na židli. "Možná, že v Římě najdeme to, co hledáme..."

"V Římě najdete jenom smrt." řekl jsem chladně. "A na smrt já vás nepovedu."

"Hele kámo, už jsme vyvázli ze spousty pastí." zkusil to Percy.

"Pasti..." zasnil se Leo..."Já miluju pasti." Kalypsó do něj šťouchla.

"No tak, Marcusi." chopila se slova Annabeth. "V Římě najdeme odpovědi. Vím, že je to zajížďka, ale myslím, že nám to za to stojí..."

"Dořešíme to potom." oznámil jsem jim a uzavřel tuhle debatu. "Teď se běžte připravit, za hodinu kotvíme v Cagliari."

Rozplynul jsem se do stínů. Pomyslel jsem na Persefoniny zahrady. Ucítil jsem závan studeného vzduchu. Dorazil jsem na místo. Stál jsem uprostřed zahrady rozkvetlých jabloní. Persefona si letos dala záležet.

"Marcusi...?" uslyšel jsem její hlas. Otočil jsem se a vysekl jí poklonu.

"Matko..." usmál jsem se. Hádes mě tu vychovával od mých šesti let a s Persefonou jsme si na sebe docela zvykli.

"Co tě přivádí domů? Vedeš výpravu." divila se mé návštěvě.

"Musím mluvit s otcem. Kde je?" těkal jsem očima po zahradě.

"Tady ho nehledej. Víš, že moje zahrady nemá rád. Podívej se do sálu." mávla rukou k paláci.

Poděkoval jsem jí a vydal se ke vstupní bráně. Rozrazil jsem obrovské dveře a vstoupil do sálu. Otec seděl na trůně a shlížel na postavu pod ním.

"Doruč to Herme. Je to mé přání." rozčiloval se.

"Ale no tak Háde. Do výprav polobohů zasahovat nesmíme. Prosím, ješté si to rozmysli." žádal ho.

"Hermés má pravdu, otče. Kdo chce pomoc, ten si ji najde." oba dva se ke mně otočili.

"Můžeš jít, Herme. A o našem rozhovoru pomlč." Hermés přikývl a zmizel.

"Co tu děláš, Marcusi?" chtěl po mně odpověď.

"Co na nás čeká v Římě, otče?" ptal jsem se.

"Myslel jsem, že to víš." opáčil.

"Smrt..." zašeptal jsem.

Smutně přikývl. "Nebylo vám souzeno, vydat se do Říma. Pokud půjdete vlastní cestou, zemřete."

"Nemůžu tomu zabránit?" upřel jsem na něj černé oči.

"Některé smrti by se nemělo bránit, to víš. Vaše jediná možnost je vyhnout se Římu velkým obloukem." radil mi.

Poraženě jsem sklopil hlavu. "Pak vím, co nás čeká. Já je nepřesvědčím, aby tam nejeli. A nenechám Reynu samotnou."

Otcův obličej zrudl. "Řekl jsi jim, co je čeká a oni ti nevěří?!"

Neodpověděl jsem a to mu asi řeklo to, co chtěl slyšet.

"Zůstaneš tady." přikázal mi.

"Co?! Já nemůžu! Jsou to moji přátelé!" protestoval jsem.

"Ale svou hloupostí zničí svět. To nedovolím. Až padnou v Římě, dokončíš výpravu sám." oznámil mi.

"Tohle nemůžeš." v očích mi stáli slzy. "Nemůžeš vzdorovat osudu. Nech mě jít s nimi." prosil jsem ho.

"Ne!" stál si na svém. "Jsi za svou matkou." řekl mi a tím naš rozhovor skončil. Zoufale jsem si položil hlavu do dlaní a opřel se o stěnu paláce.

Musím se nějak dostat ven. Nedovolím, aby se Reyně něco stalo.

"Prostě nedovolím!!!" zařval jsem...