Hádův syn

Cartagene

Zakotvili jsme v přístavu a snažili se vypadat jako naprosto normální parta lidí, kteří si chtějí užít prázdniny ve Španělsku.

A upřímně? Od tohohle města jsem čekal víc. Vypadalo to tady jako menší kopie Lisabonu, jen ošklivější a mnohem méně okázalá.

Museli jsme najít božský bronz. Neměl jsem páru na co, ale Leo prý dostal nějakej senzační nápad, kterej nutně musel zrealizovat.

No co. Zastavit nám neuškodí, a aspoň si dáme pořádný jídlo. Pizza. Hm....

Tentokrát jsme se rozhodli pro rozdělení do dvou skupin. Nico, Grover a Leo s Kalypsó půjdou doplnit zásoby jídla (mezi námi, Leo byl výborný kuchař) a my ostatní se šli poohlédnout po božském bronzu.

Dali jsme si čas srazu na lodi a rozešli do ulic města. Soustředil jsem se na podzemní klenoty (stejně jako moje sestra Hazel jsem dokázal vycítit kovy, ale v mém případě to bylo jen imperiální zlato a božský bronz - bohové ví proč...zahřmělo...dobře, pomyslel jsem si, ani bohové to neví). Ve městě ani v okruhu nejbližších třiceti kilometrech nic.

Řekl jsem o svém objevu Percymu. Zamračil se.

"Nevím, na co to Leo potřebuje, ale nejspíš je to akutní." Odfrkl si. Najednou mu hlava vylétla vzhůru a jeho oči se zastavily na mně. "Jsi Hádův syn." oznámil mi, jako bych to sám nevěděl. "Umíš cestovat stíny, ne?"

Zarazil jsem se. "To sice jo, ale jsme čtyři. Na druhou stranu, za zkoušku nic nedám. Ale kam..?"

"Zkus mys Palos." ozvala se Annabeth. "Tam by mohl být božský bronz."

Přikývl jsem a chytil je za ruce. Rozplynuli jsme se do stínů. Vylétl jsem z tmy a žaludek se mi obrátil. Sám jsem cestoval stíny nerad, ale bez problémů jsem se dopravil z místa na místo.

Teď jsem s sebou měl tři další lidi. Jak mohl Nico s Athénou Parthenónskou procestovat přes půl světa?! To mi hlava nebrala.

Podíval jsem se, kde jsme, a můj žaludek udělal další kotrmelec. Stál jsem asi patnáct centimetrů od okraje mysu.

"Super!" radoval se Percy a zatleskal. V jednom jsem se s Nicem shodl - čím byl ten kluk starší, tím dětinštější mi připadal.

"Jo." vysoukal jsem ze sebe. "Líp to dopadnout nemohlo."

"To možná mohlo, ale taky to mohlo dopadnout hůř." poznamenala Annabeth.

Neviděl jsem Reynu. Na chvíli jsem myslel, že dostanu infarkt, když jsem ji uslyšel za sebou oddychovat.

"V pohodě?" otočil jsem se na ni.

Pokusila se usmát, ale vylezl z toho spíš úšklebek. Došel jsem k ní a pomohl jí se postavit na nohy. Omluvně pokrčila rameny. Co se dá dělat, usmál jsem se pro sebe. Né každýmu vyhovuje cestování stíny.

"A co bronz?" mrkl na mě Percy. Sjel jsem myslí pod zem. V zemi nic, ale na dně moře byl tak dvacetikilovej plát kovu.

"Mám." řekl jsem mu. "Ve vodě."

Nahlédli jsme přes kraj útesu. Nebyl vidět, ale cítil jsem ho.

"Percy, pomůžeš..."

"Co tu chcete?!" nadskočil jsem. Za námi stál ne právě přátelsky vyhlížející chlap s neoholenou bradkou, oblečený ve stylu římského legionáře. Teda...býval tak oblečený. Teď na sobě měl spíš pozůstatky něčeho, co mohlo být římskou zbrojí.

Zaškaredil se a vycenil zuby. "Jsem Horatius, a vy jste narušili moje území!"