Hádův syn

Sny

Bylo pozdě večer a já šel do kajuty. Dneska jsem neměl hlídku, tak jsem se mohl pořádně vyspat A skončilo to jako vždycky - sny.

Byl jsem v té kruhové místnosti, kde mě minule dostihl Tartar. Reyna, ani nikdo jiný tam nebyl. Rozhlížel jsem se kolem sebe. Nikde nic. Ani stopa po Tartarovi nebo kamarádech.

Došel jsem ke zdi. Byla z čediče. Jak se mohl takový kov dostat sem?! Musel tady být dost nestabilní podklad. Osahával jsem dál zdi. Objevil jsem nápisy na světových stranách. Na severu ΩΡΑ (čas) na jihu EΔAΦOΣ (to je řecky zem - myslím) na východě ΝYΧΤΑ (to jsem si přeložil jako noc) a na západě ΧAΟΣ. Chaos...Tartar.

Nelíbilo se mi, že tu jsou vyrytý jména prvotních. Díky tomu ovládali tohle místo, a já byl přesvědčený, že sem musíme dojít.

Co dál? Teď bych dal přednost tomu, aby se Tartar vyřítil z chodby a řval něco o bolestivý smrti, před nečinný postáváním na tomhle místě. Sedl jsem si a složil hlavu do dlaní. Začínal jsem klimbat.

"Vstávej!" ozvalo se. Vyskočil jsem a mžoural do tmy.

"Otče...?" tápal jsem.

"Koho jsi čekal?" otázal se mě. "Velikonočního zajíčka?"

Koukal jsem do země. Otec nebyl v dobrém rozpoložení a já ho nechtěl dráždit.

"Ten meč..?" nadhodil jsem. "Je opravdu..."

"A cos čekal?" zavrtěl hlavou. "Budeš největším hrdinou všech dob. Měl bys mít zbraň odpovídající tvému postavení. Ten meč se jmenuje Télos."

"Télos? Jako...jako konec?" zamrkal jsem.

"Jistě. Tím mečem ukončíš válku a Tartarův život. Mohlo by snad pro něj být vhodnější jméno?!" propaloval mě pohledem. Měl stejně vzdorný pohled jako já.

"Ne otče." přikývl jsem. "Ale proč zrovna tady...? ukázal jsem na místnost.

"Mě se neptej." povzdechl si. "Jen jsem ti vlezl do snu."

Čekal jsem přesnější odpověď. Ale co, bohové nikdy nedávají odpověďi. A už vůbec ne jasné nebo přesné.

"Co mám dělat?" upřel jsem na něj svoje tmavě černý oči.

"Hlavně se nezastavujte. Času je méně než si myslíš." pokrčil rameny.

"Díky otče." poklonil jsem se. Otec vyžadoval respekt a úctu. Když se mu jí nedostalo od bohů, bylo správné, aby ji dostával aspoň od vlastních dětí.

Hádes už se měl k odchodu. Naposledy se otočil. "A Marcusi...?"

Zvedl jsem pohled od země.

"Nezklam mě."

Usmál jsem se. "To nikdy otče." Hádes zmizel a já zůstal sám v temné místnosti. Opřel jsem se o zeď a čekal na probuzení. Oči se mi samy od sebe zavřely, jako bych je neovládal, a já se poroučel k zemi.

"Vidíš jak jsi slabý, polobůžku?" promluvil Tartar. To mě nemohl nechat na pokoji? Chtěl jsem jenom jeden klidnej sen.

Vynaložil jsem na to všechnu sílu, ale podařilo se mi otevřít oči.

"Nejsem slabý! Zemřeš mojí rukou Tartare." znělo to dost uboze. Dokázal jsem sotva otevřít pusu.

"Muhahahahahaaa!" začal se ďábelsky smát. "Ty?! Ty, polobožský? Sni dál, maličký."

Moje sebevědomí kleslo na nulu. Jak bych ho mohl porazit? Nemám šanci. Tohle není Hérakles. Tohle je prvotní. Je mocnější. Zahnal jsem ty myšlenky. Tartar to nemusí vědět.

Sáhl jsem až na dno svých sil a snad jen s pomocí vůle se mi podařilo vstát.

"To si jen myslíš." nasadil jsem sebejistý úsměv. "Už to trvá moc dlouho." oznámil jsem mu. Mávl jsem mu rukou před obličejem a sen se rozplynul.

Ležel jsem na posteli. Po čele mi stékal studený pot. Byl to jen sen Marcusi, mluvil jsem sám k sobě.

Jen SEN!!!