Hádův syn

Poslední bitva

~Nico~

"Kde je Grover?!" vyděsil jsem se. Vynořili jsme se ze stínů jenom tři.

Leo pokrčil rameny. "Já nevím."

"To ne...." pochopila Kalypsó. "On..."

"Je pryč." dořekl jsem za ni. Rozhostilo se napjaté ticho. Přemýšlel jsem nad tím, co bych pro toho kozla mohl udělat. Nic... Ze stínů nebylo návratu.

"To proroctví." naznačila Kalypsó. "Jednoho pozbudou tam, kde je magie..."

"Stíny..."

"Ale na tohle teď nemáme čas." snažil se nás povzbudit Leo (no, povzbudit asi není úplně to nejvhodnější slovo. Spíš rozptýlit). "Dole pod náma se bojuje!" gestikuloval směrem k táboru. A měl pravdu.

Tam dole bojovali Řekové i Římani bok po boku proti obrovské přesile nestvůr.

"Jdem?" mrkl jsem na ostatní, vytáhl meč a s bojovým pokřikem se rozběhl dolů.

Chvíli váhali, ale teď nebyl čas na to, truchlit pro Grovera. Tomu už to nepomůže, ale těm dole ano. Hledal jsem v tom davu Willa. Doufám, že se mu nic nestalo.

Byl jsem už skoro dole, když na mě zaútočil laistrigonský obr. Usmál se na mě, pusou téměř bez zubů a rozmáchl se pěstí. Vyhnul jsem se a máchl mečem, a přeťal ho na půl. Běžel jsem dál a splynul s davem bojujících polobohů. Prosekal jsem si cestu k levému křídlu, kde bojovali Apollonovi synové.

"Wille??" zavolal jsem, ale přes cinkot mečů bych ho stejně neslyšel. Uviděl jsem jeho blond čupřinu a rozběhl se k němu. Po těle se mi rozlil blažený pocit úlevy. Je v pořádku...no tak ne tak docela, ale aspoň je naživu. Obejmul bych ho, ale už se k nám řítila rozzuřená empůsa. Bojovali jsme bok po boku ještě dlouho (neměl jsem čas počítat to).
Jen jsem doufal, že jsou Leo a Kalypso v pořádku.

...a Marcus...

~Marcus~

Trošku jsem to neubrzdil a málem jsme narazili do zdi hlavní budovy. Cestování stíny není nejlehčí, a tak jsem místo u Thaliina stromu skončin uprostřed zuřící bitvy.

Všude kolem nás pobíhali táborníci se zbraněmi a nestvůry. Po zemi se válela těla mrtvých. Při pohledu na tolik mrtvých polobohů se mi zvedl žaludek.

Tohle musí skončit! Hned!!!

Percy s Annabeth už dávno odběhli pomoct nějakému srubu.

"Reyno?" podíval jsem se na ni. "Budeš mě krýt?"

"S radostí!" usmála se a udržovala kolem mě kruh bez nestvůr.

Vytáhl jsem Télos z pochvy a zabodl ho do země. Chytil jsem ho oběma rukama a zavřel oči.

Soustředil jsem se. Byl jsem syn Tartara. Čistě hypoteticky bych měl mít stejnou, ne-li větší, sílu než bohové.

V mysli jsem byl pod zemí a stále jsem zajížděl do hloubky. Až jsem konečně našel, co jsem hledal.

Tekuté magma. Uchopil jsem ho - silou vůle - a vytahoval ho na povrch. Cítil jsem aury polobohů a nestvůr. Když bylo magma těsně pod svrchní zemskou kůrou, vytvořil jsem kolem polobohů malé ostrůvky.

A pak jsem pustil magmat ze svého sevření a nechal ho explodovat.

Všude kolem mě létala vroucí láva. Všichni (nebo aspoň většina) upustili zbraně a s hrůzou v očích to sledovali.
A já jsem jen seděl a meditoval. Nebo spíš seděl a dával pozor na to, aby nějaká zbloudilá kapka lávy nedopadla na nějakého poloboha.

Když bylo po všem, nechal jsem magmat zase vsáknout do země i se zbytkem nestvůr.

Byl jsem vyčerpaný. To kouzlo (nebo jsk tomu mám říkat) ze mě vysálo většinu energie.

Z dálky jsem uslyšel zvuk klapajících kopyt. A pak jsem se propadl do temnoty....