Hádův syn

Atlantida

Ti rybí týpci se mi nelíbili. A už vůbec se mi nechtělo jít za nima do jejich města. Ale na druhou stranu...Atlantida?! To jsem musel vidět.

Z tohohle místa se vydávali na pouť všichni podmořští hrdinové. Mohl bych je jmenovat, ale stejně bys žádného z nich nepoznal.

Šli - nebo vlastně plavali - jsme za Afrosem. Vodu nemusím - koneckonců Hádes a Poseidón nejsou nejlepší přátelé - ale tahle voda byla...očarovaná? Těžko říct.

Ještě dřív, než jsem to město uviděl, jsem ho ucítil. Vyzařovalo tolik magie, že jsem nechápal, jaktože ještě stojí. Vždyť tohle místo bylo jako maják pro nestvůry.

"Hm...Afrosi?" zkusil jsem to. "Jak Atlantidu bráníte před útoky nestvůr?"

Otráveně se na mě podíval. "Proč vás tohle vždycky zajímá? Jak se bráníte?" napodobil můj hlas. "Stejně jako tábor polokrevných má tohle město kouzelné hranice, chlapče."

Už mě štvalo, jak mi všichni říkají "chlapče". Není mi třináct! Nejsem dítě Afrodity. Proč to nikdo nechápe?!

Přede mnou se tyčil palác obklopený městem. Tohle místo mi vyrazilo dech. Bylo to....úžasný. Naprostá architektonická bomba. Ty zdi, zlatý kopule. Uměl jsem si představit, že bych tady zůstal. Zrvalo by desítky let, než bych prozkoumal celý město.

"Odvedu vás k Juliovi." Oznámil nám Afros.

"A ten Julius, to je...?" nakousla to Kalypsó.

"...náš vládce, samotřejmě!" rozčílil se Afros. "Chcete mi říct, že nevíte, kdo je..."

"Ale ano, jistěže ho známe." zachraňovala situaci Annabeth. "Velký mocný Julius, vládce Atlantidy..."

Byl jsem přesvědčený, že stejně jako my ostatní nemá tušení, kdo ten Julius je, ale Afros nám to zjevně zbaštil.

Otevřel brány paláce a my jsme vplavali dovnitř. Na stěnách vysely nádherné obrazy (neptejte se mě, jak ta barva držela pod vodou), nejspíš s bývalými panovníky.
Zastavili jsme se před dveřmi nakonci chodby.

"Teď předstoupíte před Julia." spražil nás pohledem. "A pokuste se ho v zájmu vlastního zdraví neurazit."

Tak po téhle poznámce klesla teplota v místnosti nejmíň o deset stupňů. Popostrčil nás do dveří a zavřel za námi. Ocitli jsme se v obrovském sále. Naproti nám byl trůn a na něm seděl ten největší Ichtyokentaur, jakého jsem kdy viděl (což moc neznamenalo, protože jsem je dneska viděl poprvé). A taky nejmladší. V ruce držel tyč zdobenou mušlemi - nejspíš to mělo být žezlo - a na hlavě mu seděla koruna z perel. Vypadal by důstojně a tak, kdyby neměl na rybím ocase odřezky z plechovek, které lidi naházeli do moře.

"Nazdárek," zazubil se na nás. No, pomyslel jsem si, Afros ho nejspíš moc dobře nezná. Byl to mladíček. Mohlo mu být tak patnáct, možná šestnáct (počítáno v Ichtyokentauřích letech).

"Jak se vede lidi?" zvedl se z trůnu a rázoval si to přímo k nám. Usmál jsem se. Nevěděl jsem, co po nás chce, ale nemělo by být těžký ho o něčem přesvědčit.

"Jde to, Vaše výsosti." ujal se slova Percy.

"Prosím," ušklíbl se rybí koník, "říkejte mi Juliusi."

Percy se nervózně podíval na Annabeth. Když nás naposledy někdo hezky přivítal, tak se nás nakonec pokusil zabít.

"Takže Julie," vzala si slovo Annabeth, "proč jste nás sem přivedl?"

Julius se zamračil. "Já že jsem....no jó. Tohle. Chtěl jsem se setkat se syny Poseidóna a Háda, pochopitelně."

Nechápal jsem, proč se Reyna s Annabeth koukají tak poplašeně. Z mého pohledu to probíhalo dobře.

"Tak co třeba večeře." navrhl Julius.

Večeře?! Už? Podíval jsem se na zápěstí a...uvědomil jsem si, že nemám hodinky.

"Proč ne?" vykouzlil jsem neodolatelný úsměv. Teda, aspoň jsem doufal, že byl neodolatelný.

Šli jsme za ním bočním vchodem do jiného, o trochu menšího, ale stejně velkolepého sálu. Uprostřed sálu stál stůl z dubového dřeva, kompletně prostřený a dokonce - tak to už jsem si vážně nedovedl vysvětlit - sklenice naplněné jakousi tekutinou (a vážně jsem doufal, že to není jed).

"Posaďte se prosím." vyzval nás. Doplavali jsme k židlím a - ačkoli to gravitace i zákon o dýchání pod vodou vylučovali - posadili jsme se.

"Takže Julie," začal jsem, "o čem byste chtěl mluvit."

Zasmál se krásným zvonivým smíchem. "O vaší výpravě, příteli. Co máte v plánu dál?"
Podíval jsem se po ostatních. Ikdyž byl Julius docela dobrý hostitel, nechtělo se mi mu prozrazovat naše plány, ale ani jsem ho nechtěl urazit.

"Jak bych to tak řekl, Juliusi, před chvílí nás něco srazilo z nebe. O tom, co bude dál jsme ještě nemluvili." snažil jsem se ho obejít.

"Ale no tak." zavrtěl hlavou. "Přece musíte mít představu, kam dál."

Tak tohle vypadalo špatně. Musíme mu říct aspoň část našeho plánu.

"Myslel jsem, že bychom se mohli zastavit v Lisabonu." oznámil jsem mu.

"Výborný nápad." zaradoval se Julius. "Lisabon, Pyreneje...tam jsou krásné korálové útesy." zasnil se.

"Ano," přitakal jsem, "ale na výpravu máme málo času. Je naše loď v pořádku?"

Otráveně protočil panenky. "Ach ta loď...čeká na vás na hladině."

Další věc, kterou jsem si mohl odškrtnout ze seznamu. Ani jsem si neuvědomil, že nějaký mám.

"Ale je tu ještě jedna drobnost." zarazil nás Julius.

A je to tady. Teď přijde ten háček. Připravoval jsem se, abych mohl sáhnout po meči.

"Jaká drobnost." ozval se Nico.

"Víte, posledních pár dní na nás útočí obří oliheň." řekl nám vesele. "A já po vás chci, abyste nás jí zbavili. Pak vám moji lidé pochopitelně vyjádří svůj neskonalý vděk a budete se moct vrátit na loď. Ale pospěšte si!"

Luskl prsty a do sálu vešel Afros a ještě nějaký další Ichtyokentaur.

"Následujte mě." požádal nás Afros. Ten chlap snad nic jinýho říct neuměl.

"Dovedu vás k olihní jeskyni." oznámil nám.

Neměli jsme moc na výběr. Tak jsme šli za Afrosem. Skoro jsem v uších slyšel, jak nám hraje pohřební píseň...