Hádův syn

Moc a cena...

Vrátili jsme se na loď. Hérakles nám v průjezdu nebránil (myslím, že se nemohl narovnat), takže jsme v pohodě nahodili motor a projeli (ne, vážně jsem nehodlal čekat, než se Hérakles dá do pořádku a zastaví nás).

Annabeth se mi od toho odpoledne vyhýbala. Nevyčítal jsem jí to. Musela být ještě v šoku z toho, co se stalo. Ale kdybych si mohl vrátit do minulosti, nezměnil bych to. Jsou věci, který se musí stát, kterým by se nemělo bránit. Jako Hádův syn jsem tomu rozuměl.

Od boje s Héraklem jsem se cítil...jinak. Tak jako ustáleněji, sebejistěji. Napadalo mě jedno vysvětlení, ale byla to hrozná blbost.

Svůj meč jsem před lety dostal od otce. Vykoval ho sám Hádes, ze styxkého železa, namočeného v Kókytu, řece zoufalství. Otec měl stejný, ale ten jeho vysál životní podstatu protivníka. Bylo to něco jako imperiální zlato, jen účinnější.

Když mi ho dával, řekl mi, že budu tak silný, jak silné protivníky dokážu porazit. Považoval jsem to za motto, takovej ten motivační nesmysl, co říkaj rodiče dětem, když je chtějí pozvednout na duchu. Teď jsem uvažoval o tom, jestli to otec nemyslel doslova. To by mu bylo podobný.

A to by znamenalo, že mám k dispozici jednu z nejmocnějších zbraní ve světě bohů. No super.

"Dám si pauzu." zavolal jsem na ostatní a skočil do vody. Věděl jsem, že je dokážu dohnat. Potopil jsem se níž. Kolem mě proplavalo stádo Hippocampů. Duhák, pomyslel jsem si. Tysonův koník.

Plaval jsem dál do hloubky. Chytil jsem se jednoho žraloka bílého za ploutev, když plaval kolem. Chtěl jsem to zkusit. Před x lety jsem držel v šachu Polyféma, aby nezabil Percyho a spol. Polyfémos byl syn Poseidóna. Technicky vzato jsem ho porazil takže.

"Plav za lodí!" přikázal jsem žralokovi. K mému překvapení mě poslechl a otočil se směrem, kterým plulo Argo II.

To si děláš srandu. Za svůj život jsem porazil stovky - ne-li tisíce - nestvůr. Jestli dokážu používat sílu každého z nich...mohl bych ovládat čaromluvu Empůs, jak jsem si už ověřil i sílu moře a nespočet dalších. Měl jsem tolik možností...

Vynořil jsem se z vody pár metrů za Argem II. Leo mi hodil kruh a vytáhl mě na palubu. "Nico? Máš chvilku?" byla to jen zdvořilostní otázka, Nico mohl v podstatě vždycky.

"Co je?" zamručel.

Tady ne, naznačil jsem mu pohledem a šel do kajuty. Nico mě beze slov následoval. Tohle jsem na tom klukovi měl rád. Zbytečně se nevyptával.

"Takže...?" zvedl obočí.

Řekl jsem mu svou domněnku. Chvíli na mě němě zíral.

"Děláš si srandu?" vyvalil oči. Pokrčil jsem rameny.

"To by bylo super." zavýskl.

"No, já nevím. Vzpomeň si na Franka. Moc je spojena s rizikem. Co to bude u mě?" zamračil jsem se. "Neznám ani svoji osudovou chybu..."

"To bude dobrý." připadal jsem si trapně, že mě Nico musel přesvědčovat, ale... Nebyl jsem si jistý, jestli tu moc chci.

V jednom má Nemesis pravdu - štěstí je podfuk. Za všechno se musí zaplatit. Tak jaká bude cena v mým případě?

A já jsem nevěděl, jestli to chci zjistit...