Sparrow's daughter

Černá Perla je v láhvi?

Ahoj, tak nejdřív než si začnete číst další část, chtěla bych všem moc poděkovat. Vážně moc děkuju za ty skvělé komentáře. Na to že tenhle příběh bude mít teprve dvě části je to úžasné. Takže ještě jednou moc děkuju. Ti kdo komentovali vědí. ;)) ♥

Po zbytek cesty ani jedna z nás nepromluvila,  pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Jak se to jen mohlo stát?! Obě dvě jsme byly zahloubané ve svých myšlenkách. Nebylo k tomu co dodat. Máma  byla pořád naštvaná, a já ji nechtěla popudit proti své maličkosti ještě víc. K čemu dráždit Krakena, akorát tě pak sežere.  Pláž, ze které jsme vypluly se s  každým pohybem vesel vzdalovala. Během pár minut mého neustálého veslování, díky kterému jsem div nevypustila duši, mi připadaly jako věčnost. Konečně jsme se octly u našeho cíle, doprovázeny pravidelným šploucháním vln o záď lodi. 

Máma upevnila člun k již připravenému provazu, aby se následně dal lépe vytáhnout na palubu a hlavně, aby neodplul. To by bylo blbé, když vezmete v potaz, že až polovina posádky neumí plavat. Ano, tomu se říká ironie. Muži a ženy, oddaní moři, a neumí plavat. Mezi mnou a mámou  stále panovalo ticho. Obě jsme byly zahloubané ve svých myšlenkách. Hlavou mi pořád vrtala ta zrekvírovaná věcička, pořád jsem nad tím musela přemýšlet. Jak se to mohlo stát? Musím na to přijít, už jen proto, že mě to pomalu stálo život. Tak trochu jsem doufala, že máma o tom určitě bude vědět víc. Hlavně díky dědečkovo nevšedním koníčku.

Mezitím členové posádky už dávno zpozorovali náš příchod, a u nás se rázem objevil lanový žebřík.  Vzala jsem svůj lup a  zbytek svých věcí a snažila si je  někam všemožně zastrkat abych měla volné ruce na lezení. Máma lezla jako první, držela jsem ji žebřík aby mohla lézt bez zbytečného houpá ní. Jakmile byla téměř na palubě, vydala jsem se hned za ní. Asi tak v půli žebříku jsem se zastavila, přímo na úrovni otvorů pro děla.  Zády jsem se opřela o bok lodě a užívala si mořský vítr a slaný vzduch kolem sebe, s jemnými kapičkami mořské vody, které přicházely s každou další vlnou. Zavřela jsem oči, a snažila se užít si tento kouzelný moment.  Kéž by mohl trvat navěky. Žádné starosti. Žádné utíkání.  Ale to bych nebyla já. Naposledy jsem se ohlédla a následně nechala ono hříšné město Port Royal, s ušklíbnutím prozatím za sebou. 

Jak možná víte, moje máma kdysi vypila vodu z pramene mládí, a tak získala roky, které žil a mohl žít můj dědeček. Ale s jejím občasným chováním mám pocit, že nezískala jen ty roky...

Jakmile jsem se vyhoupla na palubu, přes dřevěné zábradlí, hned mě  přivítala věrná posádka. Tak ráda jsem tu bandu zase viděla! 

"Vítejte zpět kapitáne to bylo rychlé."  slyšela jsem zpovzdálí, jak  postarší muž pozdravil mou mámu.

Ona jen kývla na pozdrav a šla dělat své kapitánské povinnosti, nevěnujíc mu dále pozornost.  A náhle spustila salvu svých obvyklých příkazů. "Neflákejte se chásko líná. Pohyb, zvednout hlavní plachtu a ostře stočit na pravobok, ať už tu prokletou pevninu nevidím." a bla bla bla, pokaždé to samé dokola. Z mého, dá se říct klení mě probral muž, který předtím uvítal  kapitánku.

 "Slečno Sam, rád vás po dlouhé době zase vidím. Slyšel jsem o vašich lumpárnách po celém Karibiku." usmál se. 

 "Taky vás ráda vidím pane Gibbsi."  usmála jsem se a okamžitě ho vtáhla do objetí.  "A nejsou to lumpárny jen takové malé prácičky." dodala jsem s úsměvem, když jsem od něj poodstoupila.  Pan Gibbs je velmi milý chlapík. Názorný příklad toho, jak se i z toho nejvzornějšího kapitána ve službách koruny může stát podlý a lstivý pirát.  A já mu s radostí přenechala post hlavního důstojníka, hlavně kvůli mé časté nepřítomností, a přeci jen, on má mnohem více zkušeností. Když jsem byla malá, vyprávěl mi , jaká byla tetičta Elizabeth jako malá dívenka, nebo jak se kdysi dávno plavil s mým otcem. Možná právě díky historkám a příběhům pana Gibbse, se ve mě usídlila touha poznat ho.