Sparrow's daughter

Hlavonožka

 Do reality mě uvedl až dunivý zvuk kroků, který se rozléhal chodbou a co víc, stále se přibližoval mým směrem. Přeběhla jsem ke zdi hned vedle dveří a v mžiku nabila pistoli. Pokud by dotyčný přišel až sem, nebudu vidět, a navíc ho budu mít hned na ráně. Tiše jsem stála a podle sluchu se snažila určit směr, kterým se dotyčný vydá. Znělo to jako kdyby chtěl projít všechny místnosti, které se tu nachází, jako kdyby něco hledal. Ovšem v tom mu bránil fakt, že většina dveří v téhle chodbě byly zamčené. Tedy až na dvě výjimky. Dveře od pracovny, které jsem vyrazila a dveře do místnosti, kde jsem se momentálně nacházela. Tři metry. Dva. Když v tom kroky ustaly, a já věděla, že každou chvilkou majitel kroků vejde do této místnosti. Pevněji jsem sevřela zbraň v natažené ruce, ve výšce mých očí, tam kde jsem předpokládala že se objeví hlava nevítaného hosta.

Dveře se začaly pomalu otevírat v doprovodu uši drásajícího skřípotu. Stála jsem stále se zbraní v ruce, nehnutě, jen ukazováček jsem přemístila na kohoutek pistole. Teď už stačilo jen zmáčknout a vystřelit. Když v tom ze dveří vykoukla mě až příliš známá kštice havraních vlasů. Spadl mi kámen ze srdce, ale zároveň mi došel fakt, že jsem toho blbečka málem zastřelila. Okamžitě jsem sklonila zbraň. „Ty idiote! Málem jsem tě zastřelila!" rázem jsem se na něj osopila. To jsem asi neměla. Killian vyskočil skoro dva metry do vzduchu a s hlasitým vřískotem se na mě otočil. Nedalo mi to a propadla jsem v silný záchvat smíchu. „Samantho!" chytil se za místo kde se nacházelo jeho srdce a zpražil mě vražedným pohledem. „Tohle. Mi. Už. Nikdy. Nedělej. Víš, jak moc jsem se lekl? Už takhle je ta loď děsivá, a ty pak přijdeš s tímhle!" vyjekl, když jsem smíchy lapala po dechu. „Promiň, ale tak co jsem asi tak měla dělat? Kdybych věděla, že to budeš ty, nijak bych to neřešila, ale popravdě, psychicky jsem se připravovala na to, že někomu prostřelím mozek, blbečku!" zvážněla jsem. „A to mám jako nosit zvoneček nebo jak si to asi představuješ." Protočil očima a začal se rozhlížet po místnosti. „Jak to vůbec vypadá? Proč nejsi na palubě!" „Klid, nejanči, vše je pod kontrolou. Jakmile jsem vlezl na palubu, zjistil jsem, že je loď připravená k vyplutí. Takže s útokem nebylo zapotřebí čekat a..." „ Jo vím, vymýšlela jsem ten plán, takže mi ho tu nemusíš přeříkávat! Co jsi provedl s posádkou?" protočila jsem nad jeho chytračením očima a svou pozornost opět začala věnovat truhle. „Jsou omráčení a v záchranném člunu." Pokrčil rameny. „Jak se ti to sakra povedlo? A navíc, neměl bys je hlídat? Co když se nějaký z nich probere a zazvoní!" otočila jsem se na něj s vražedným ohledem. „Klídek, nebuď hned taková netykavka. Tvůj nedostatek důvěry by se mě mohl dotknout." Protočil nad mým chováním očima a nezapomněl se nad svými slovy ušklíbnout. Jen jsem nad jeho změnou chování pokroutila hlavou a dál se to rozhodla neřešit. „Tak kdybys byl tak hodný, mohl bys loď odvázat, ať nás tu u přístavu už nic nedrží, je jen otázkou času, než na nás někdo přijde." Pověděla jsem, aniž bych se na něj otočila, protože mou pozornost si momentálně získal složitý zámek truhly. „Samozřejmě." Povzdechl si. „Jo a možná by se ti hodilo tohle." Periferně jsem zahlédla, jak ke mně natahuje ruku. Věnovala jsem mu jeden ze svých nechápavých výrazů, a čekala co z něj vypadne. On nejspíš pochopil mou narážku a jen protočil očima. „Je to klíč, myslím že by tam mohl pasovat." A opravdu, v jeho dlani se nacházel dvojitý zrezivělý klíč, se stejným zdobením, jako měl zámek truhly. Vzala jsem si ho abych si ho mohla lépe prohlédnout.

„Kde jsi k tomu sakra přišel?" udiveně jsem se na něj podívala. Jen se uchechtl a vydal se na odchod. „Vzal jsem to komodorovi na plese." Prohodil s lehkostí, těsně pře tím, než odešel z místnosti, jako kdyby to pro něj byla ta nejvíc samozřejmá věc na světě. Tak tohle bych od něj nečekala. Vypadá to, že si na něj budu muset dávat mnohem větší pozor, než jsem si myslela. Stále zmatená tím, co mi Killian právě řekl jsem svou pozornost opět obrátila k truhle, ze které se ozývalo hrozivé „buch, buch". Vzala jsem klíč a s lehkostí ho vsunula do zámku, pootočit jím bylo už trochu těžší, ale nic, co by potřebovalo hrubou sílu. Jakmile se ozvalo značné cvaknutí, víko truhly mírně nadskočilo. Opatrně jsem nahlédla dovnitř a v doprovodu smradu zatuchliny a vlhka jsem spatřila to, čeho jsem se obávala. Ten prokletý sval se válel v rohu truhlice, jako kdyby se mi vysmíval.