Sparrow's daughter

Převlíknu se za chlapa!

Pohled Sam

Hodnou chvíli jsme ještě poté leželi na pláži, užívala jsem každičký paprsek, který byl mou prchavou nadějí na uschnutí. Killian se po nějaké době kamsi vypařil. Nijak jsem se tím nevzrušovala a nechala to být. Je mi jasné že, je toho na něj teď moc. Pořád si říkám, jestli jsem udělala správně, když jsem ho vzala s sebou ale co, stalo se, a já svých činů nelituji, nikdy. To je zásada, která mi dovoluje žít sama se sebou, ať udělám cokoliv.

S přicházejícím soumrakem moře přinášelo chladný vítr, ve kterém byla jasně rozpoznatelná vůně soli. Slunce se pomalu schovávalo za obzor a svými posledními paprsky ozařovalo mořskou hladinu, která díky nim vypadala jako v jednom ohni. Po nebi se hnaly první červánky, pilní rybáři se pomalu na svých loďkách vraceli do přístavu, po náročném dni stráveném na moři a jediné co narušovalo tento poklidný okamžik, byli hluční racci přelétávající nad pláží. Musela jsem se nad tím pousmát, nádhera této situace mě očarovala natolik, že jsem ani nepostřehla Killianův návrat. Jeho přítomnost jsem začala brát na vědomí až tehdy, když si sedl vedle mě.

"Krásné že ano?" vyrušil mě jeho hlas z přemýšlení a přerušil tím tak tok mých myšlenek.

"Ano, to tedy je." pousmála jsem se. "Kde jsi byl? " zeptala jsem se a konečně se na něj podívala.

Odpovědí mi byl šibalský úšklebek, díky kterému jsem se musela usmát taky. "Notak, tak kde jsi byl?" strčila jsem ho do ramene, na což se od srdce rozesmál. Už jsem se chystala k další ráně, když se rozhodl k ústupu. "Fajn, fajn, klid, jen žádné násilí." zasmál se, přičemž si mnul bolavé rameno. "Jen jsem nám byl pro něco jídlu, nevím jak ty, ale já mám hlad. Vlastně si ani nepamatuji kdy jsem v tvé přítomnosti měl naposledy něco k jídlu." Uchechtl se a zatvářil se dosti podezřívavě, mezitím co vyndaval z plátěného váčku pár kousků jakého si pečiva a následně mi jeden z nich vrazil do rukou aniž by se na cokoliv stačil zeptat a nebo já odporovat. Jen jsem se pousmála na znak díků. "Tak hele, teď jsi mě urazil, copak jsi zapomněl na můj nezapomenutelný příchod na sídle u tety Liz?" připomenula jsem mu naše první setkání a přehodila si své neposedné vlasy přes rameno s hraným uražením. Popravdě, kdyby mi tehdy někdo řekl, že za necelý den s Killianem budeme poklidně debatovat bok po boku na pláži, zatím co budeme na útěku asi bych ho uvázala na dřevěný vor a poslala na širé moře, a přesto že na boha nevěřím, i tak bych ho radši zlila svěcenou vodou a osobně mu odříkala jeho polední modlitbu. Jen tak pro jistotu, protože člověk nikdy neví.

"To bych si nikdy nedovolil." chytil se za srdce, hrajíc, jak moc se ho moje narážka dotkla. "To ti teda budu věřit, jo a mimochodem... Srdce je na levé straně." mrkla jsem na něj a opět svůj pohled přesměrovala na téměř zapadlé slunce. "Ale né, já to myslím naprosto vážně, co je špatné na tom že mám srdce na pravém místě? A navíc tehdy jsi byla tak okouzlující, že by se na to ani zapomenout nedalo, dosud je tvoje znalost dvorní etikety mou noční můrou." Hraně se mi poklonil a od srdce se rozesmál. "Hele jako, ne všichni ze sebe dokáží dělat kašpary a nakrucovat se před těma dvorníma kreaturama jako ty." Mávla jsem nad tím rukou a začala jsem předvádět jeho galantní úklony či lichotivé úsměvy, akorát ve svém komickém podání. "Vážně si je teď nazvala kreaturama?" zeptal se mezi návaly smíchu, kvůli kterým se z mého vystoupení válel po zemi. "Ano, jsou to kreatury, nechtěné fosilie, které měly raději zůstat v době kamenné, kromě tety Liz samozřejmě." Dodala jsem s hranou dramatičností a na závěr si srkla z imaginárního hrníčku se vztyčeným malíčkem. "Hmm jak zajímavé, člověk si vždy rád poslechne názor odborníka." Posoudil Killiam s těžce hranou vážností, protože mu neustále cukaly koutky. "Hele, víš co necháme toho." Pokoušela jsem se uklidnit situaci. "Copak, nemáš už co bys mi řekla? Došly nám argumenty?" přimhouřil na mě oči v doprovodu s hravým úšklebkem na jeho obličeji. "To těžko, víš, kdo já vůbec jsem?" úšklebek jsem mu opětovala a několikrát po sobě ho šťouchla do ramene. "Hmmm, co takhle drzá pirátská cácora a nech toho budu tam mít modřinu." hraně a možná i trochu ublíženě se na mě zamračil a opět si mnul rameno. Jen jsem se uchechtla a postavila se na nohy.