Sparrow's daughter

Blbeček jeden napudrovanej! 2/2

Tak a mám toho dost! Haló já jsem tady taky! Nechcete snad dál pokračovat v rozhovoru o mé maličkosti beze mě?
"Ehm, ehm." Odkašlala jsem si a doufala, že konečně nechají toho dvorního chlácholení, nebo že budu dokonce mít možnost samu sebe obhájit či mít možnost utnutí tohoto smysl postrádajícího rozhovoru. Mé naděje, se prokázaly jako zbytečné, naprosto na mě kašlali, ani jeden z nich nebyl ochoten věnovat mi pozornost. S každou ubíhající vteřinou se mě zmocňoval větší a větší vztek, který každým mým nádechem sílil. Tak tady být rozhodně nemusím. Chystala jsem se vstát, abych tuhle prokletou místnost mohla co nejrychleji opustit, když v tom mě teta hned zpražila ne zrovna pěkným pohledem, který jasně říkal, jestli se byť jen pohnu o píď, šeredně si to odskáču. Tak tohohle si všimne. Skvělé. Otráveně jsem si povzdechla, a dala si záležet, aby to bylo pro všechny přítomné dost zřetelné a jasně slyšitelné. Ale co už, radši je budu ignorovat. Co jsem ale neplánovala, bylo hlasité zakručení mého žaludku. Zakručelo mi v břiše tak nahlas, že to znělo spíše jako hřmění letní bouřky. A tím jsem si vysloužila, v tomto případě nechtěnou pozornost všech přítomných. Sakra, větší trapas se mi stát nemohl. Schovala jsem si obličej do dlaní a přála si být neviditelná. Doháje, víc se ztrapnit snad ani nedokážu. Musela jsem být v obličeji úplně rudá ale i tak jsem pomalu začala propukat v slabý záchvat smíchu, který jsem se pokoušela co nejlépe potlačit. Ale aspoň jsem zapomněla na to, jak jsem ještě před pěti minutami chtěla vyvraždit celou jídelnu. Nenápadně jsem se skrz prsty nakoukla na tetu, její rozhovor s Blbečkem byl nejspíš u konce, momentálně si mě teta snažila nevšímat a věnovat se jídlu, které zrovna doneslo služebnictvo. To ale nemůžu říct o něm. Upřeně se na mě díval se šklebem na obličeji. Copak má nějakou svalovou křeč? Na jednu stranu mi to přišlo dost ujetý ale na druhou zas děsně otravný, byl otravnější než komodor osobně. A to už je co říct.
Já vím, že jsem docela hezká ale on by měl vědět, že zírání je docela neslušné, natož aby zíral někdo v jeho postavení.
Sundala jsem si ruce z obličeje a snažila se chovat přirozeně, prostě tak jako vždycky. Jen abyste věděli, náhodou se umím chovat velice kultivovaně, ale musím chtít. Každopádně ať jsem dělala, co jsem dělala, pořád jsem na sobě cítila jeho pohled, sakra jaký červ ho posadil zrovna naproti mně? Nepříjemně jsem se ošila a nabrala si trochu ovocného salátu, co byl na stole společně s dalším jídlem, které jsem před pár minutami doneslo služebnictvo. Vzala jsem si stříbrnou vidličku a pomalu se pustila do jídla. To bych ale nebyla já, kdyby vše šlo tak jak má. Chtěla jsem si napíchnout kuličku hroznového vína na vidličku, ale ono to jaksi hlasitým skřípotem podklouzlo, kulička vína vyletěla z mého talíře a přistála jednomu tomu dvornímu strašidlu v té jeho načančané bílé paruce. Kdyby to strašidlo nemělo šaty se sukní, nerozeznala bych, jestli je to ženská nebo chlap. Tak či tak, prostě to té dvorní dámě přistálo ve vlasech. Hned jsem se začala dusit smíchy. Opět. Ale snažila jsem se dělat jako by nic. Ta ženská si toho vůbec nevšimla a pořád se nakrucovala před nějakým chlapem. To mě donutilo smát se ještě víc. Vtom na mě teta vrhla nechápavý i káravý pohled zároveň, a naznačila mi, ať se ztiším. Zato náš host se tvářil dost pobaveně. O ne, on to viděl. Pane bože ne! Neptune! Merline! Calypso! Za co mě trestáte? Proč já? Kousla jsem se do tváře, abych se nezačala smát na novo a snažila si udržet vážný výraz ve tváři a pokusila se o nabrání dalšího sousta.

"Málem bych zapomněla." promluvila teta, aniž by vzhlédla od svého talíře.
"Dnes přijede tvůj učitel a navečer budeš mít zkoušku šatů." Dodala a utřela si koutky úst do bílého kapesníčku.

"Ehm. Jistě, ale sním se zeptat, jaký učitel?" snažila jsem se o co nejvstřícnější tón.

" Tance přeci." prohodila teta, jako by to byla samozřejmost.
"Ach tak. Ale sama jistě víš, že se mi vzdělání v tanci dostalo." podotkla jsem se trochu dotčeně. Jako kdyby zapomněla, jak mě v dětství mořila nekonečnými hodinami tance. Já na to teda nezapomněla a myslím, že ani moje nohy ne. Jen při vzpomínce na puchýře z nepohodlných bot na podpatku, ve kterých jsem trávila hodiny a hodiny, jsem se musela ošít.