Sparrow's daughter

Vycházející slunce

"Mohu." Zeptal se a v očích se mu odrážel záblesk strachu z odmítnutí, když pokynul na mou ruku. Jen jsem kývla na souhlas.
Vzápětí jsem mohla na předloktí cítit jeho opatrný dotek. Lehce pozvedl mou paži a svým palcem jemně přejel po znetvořené kůži, kterou způsobila popálenina od rozehřátého kovu v podobě písmene P, jako by se bál, že mě to stále může bolet. Následně se jeho pohled přesunul o něco výš, kde se jen pár centimetrů od loketní jamky, nacházelo mé tetování zobrazující vycházející slunce. Linie, které vytvořil černý inkoust, byly místy rozpité, kvůli tupé jehlici, díky které bylo tetování vytvořeno. Svým ukazováčkem jemně obkresloval jeho linie a já tak mohla cítit lehké šimrání. Jako kdyby mu dotek pomohl porozumět. Mlčky jsem na něj hleděla, jak pozoroval mé předloktí. Byl v šoku. A nebyl sám. Co když teď začne křičet, máchat tady rukama nebo se mě pokusí zabít? Nebyla jsem z jeho obličeje schopna vyčíst žádnou emoci. Ale co už, vždycky ho můžu dovést do toho sklepení a zavřít ho tam.
" Tak proto." prolomil ticho a konečně se na mě podíval, a uvolnil své sevření na mé ruce. "Ano. Proto." Kývla jsem. „Proč zrovna slunce?" zeptal se a pokynul směrem k inkoustové značce. Nad tím jsem se jen pousmála. „ Protože jsem nepolapitelná, stejně tak jako sluneční záře, a stejně tak jako samo slunce, ani já nepobudu na jednom místě dlouho. V tom mi stejně tak jako jemu, nikdo nedokáže zabránit, a pokud se o to někdo jen pokusí, tak se spálí. Ale nakonec, stejně tak jako slunce, se stejně jednou zas vrátím tam, kde jsem doma." Zasněně jsem se pousmála. „Nebo tak mi to aspoň vysvětlila kněžka, ale musím přiznat, že se docela trefila." Pokrčila jsem rameny. „Kněžka?" nechápavě pokrčil obočí. „Ano, kněžka, každé tetování, které pirát má, mají být správně od kněžky, je něco jako mořská čarodějnice a jen ta je hodna ono tetování tvořit. Tetování se většinou dělají, když člověk pirátské příslušnosti dosáhne určitých cílů. Tohle tetování slunce, je symbolem k mé dospělosti." pověděla jsem mu. „A jak tedy kněžka tedy pozná, jaké tetování má komu vytvořit?" pokračoval ve svém malém vyzvídání. „ To je snadné, kněžky se ti dokáží podívat do duše a přečíst tak tvou osobnost. To nejlepší na tom je, že ty nemusíš hledat je, ale v případě, že si vysloužíš nové tetování, jakýmsi záhadným způsobem vyhledá ona tebe, nikdo totiž neví, kde žijí. A stejně tak, jako jsou dobří a špatní lidé, jsou i dobré a špatné kněžky, obě strany mají své řády a řádům velí Velká kněžka, je něco jako královna." Pokusila jsem se mu, jakožto člověku, který je naší kultury neznalý, vysvětlit co nejjednodušeji jak to celé funguje. „To je velice poutavé." Vydechl užasle. „To ano, lorde Blacku." Ušklíbla jsem se nad jeho očarováním. „Nikdy bych nečekal, že lidé, kteří jsou všem nastiňováni, jako ta největší škodná, může být protnuto tak poutavou kulturou." Narovnal se a následně si spojil ruce za zády.
„ Tak vidíte, ať si každý říká, co chce, já jsem na svůj původ hrdá. Jsem hrdá, protože i když jsem měla na výběr, zůstala jsem s těmi co miluju, dělám to, co miluju, jsem svobodná, jsem svá, nemusím se chovat podle příruček a nosit poslední módu. Tohle jsem já." ukázala jsem na svou maličkost. „ Výběr? To nechápu." Zatvářil se poněkud zmateně a mírně nakrčil obočí. „ Každý člověk má možnost volby, každý pirát se může vzdát volání moře, stejně tak jako každý jiný člověk může jednoho dne volání moře přijmout. V tom je to kouzlo svobodné volby." Ušklíbla jsem se a věnovala mu vševědoucí pohled. Musím se přiznat, že jsem si užívala, jak hltá každé mé slovo.
" Musím přiznat, že to zní téměř kouzelně." Pousmál se. „ A mohu se zeptat, ovšem nechci vás nijak urazit." Naznačil opatrně a já mu naznačila, ať pokračuje. No, ehm...Už jste někdy někoho... No však víte." nervózně se zasmál.
"Myslíte, zabila?" doplnila jsem ho a stejně tak jako on se dala znovu do chůze.
"Ano." nejistě přitakal. " To slovo není jedovaté, ani nepálí." Podotkla jsem s úšklebkem nad jeho zdráhavostí a pak pokračovala v odpovědi." Nejsem na to hrdá, ale ano, zabila. Ale netoužím po krvi a násilí, vždy když to jde, snažím se konflikt vyřešit co nejvíce v klidu. Pokaždé, když někdo zemřel mým mečem, bylo to učiněno pro záchranu mého, nebo života mých blízkých. A co vy, lorde, slyšela jsem, že Angličané často vyzívají často jiné muže v rámci zachování své důstojnosti, vyzval už někdy někdo vás?"
"Já...Omlouvám se, tohle nebyla ta nejlepší otázka." nervózně se podrbal na zátylku. „ Ale nejspíš vás zklamu, až takový dobrodruh nejsem." Vydechl a zadíval se někam před sebe.
"To je v pořádku, já jsem zvyklá na ledajaký věci. Ale... Netvrďte mi, že jste až takový světec, že ještě žádný jiný muž, nebo dokonce vy sám, jste neměl důvod tak bránit svou čest. Neberte to nijak zle, lorde, ale copak jste nikdy nepochybil, nikdy se neohlédl po vdané dámě? Slyšela jsem, že spousty mužů ztrácí rozum kvůli ženám... Máte vůbec rád ženy ne?" tázavě jsem na něj pohlédla, a mohla jsem tak spatřit rozpaky, které nejspíš můj proslov způsobil.
"Tiše, slečno, může nás někdo slyšet." začal panikařit a rozhlížet se kolem sebe. Jen jsem protočila očima. "Nebojte tady nikdo neposlouchá, teda až na všechny služebné a sloužící, taky strážné a nejsem si jistá jestli pro vaše dobro mám pokračovat. " zasmála jsem se, ale nejspíš jsem byla jediná, komu to přišlo vtipné. Když jsem se na Nikolase podívala, byl celý bledý. Jejda. "Nesmíte si to tak brát, omlouvám se, pokud je vám téma o ženách nějak nepříjemné nebo tak, nechci se rýpat ve vašich soukromých záležitostech." nervózně jsem se zasmála. „Ehm, ne. Počkat ne! Chci říct... Já mám rád ženy a hodně. Ne hodně jako hodně najednou, ale... Sakra, takhle to vyznít nemělo." Schoval tvář do dlaní a následně si s povzdechem prohrábl své havraní vlasy. Měla jsem co dělat, abych se na celé kolo nerozesmála. „To je v pořádku, chápu, co se snažíte říct." Odkašlala jsem si, abych tak odolala dalšímu návalu smíchu.