Každý z nás určitě zná proslulého a nechvalně známého piráta, kapitána Jacka Sparrowa a jeho pověst.
Tohle ale není příběh o něm, nýbrž o jeho dceři.
Než Jack nechal Angeliku na pustém ostrově, řekla mu, že s ním čeká dítě. On jí nevěřil, a odplul...
"Byli jsme přepadeni!" Scrum neváhal ani vteřinu a rozeběhl se na palubu, ale ještě předtím si neodpustil dramatický odchod se slovy: "Postarej se o ni, mladej, a ať vás ani nenapadne odsud vystrkovat nos!" a s bouchnutím dveří zmizel. Avšak jeho chyba, že zapomněl zamknout. Zůstat tady. No jasně... To tak! Ta slova mi zněla v hlavě pořád dokola a dokola jako ozvěna a zároveň ve mně vzbuzovala zvláštní pocit. Toužila jsem po tom, se bránit, bránit tuhle loď, bránit životy druhých a pocítit ten úžasný euforický pocit, který sebou neslo i ono tak chtěné vítězství. Nevolnost a bolest hlavy byla rázem ta tam. Můj pohled se střetl s Killianovým.
"Ani na to nemysli! Slyšíš mě!" věnoval mi jeden ze svých vážných pohledů, odpovědí mu však byl pouze a jen můj úšklebek. Neváhala jsem. Během vteřiny jsem byla na nohou a natahovala se pro svou výzbroj, která byla hozená na židli, nacházejíc se hned vedle postele. Slyšela jsem jeho svižné dunivé kroky po dřevěné podlaze kajuty, které se zastavily těsně za mnou. Jakmile jsem si začala utahovat svůj pásek s pistolí a šavlí, ozval se, stejně tak jako moje hloubavé svědomí. "Nepokoušej štěstí, jsi zraněná!" snažil se mě zprvu uchlácholit, ale s tím ať nepočítá. "Sam, prosím tě." zkusil to znovu, chytl mě za zápěstí a otočil tak, že jsme si jeden druhému hleděli do očí. "Nedělej to." šeptl téměř neslyšitelně.
"Ještě před půl hodinou jsi byla v bezvědomí a teď chceš jít nahoru a riskovat svůj život? Znovu? "pokračoval a já mu stále hleděla do těch jeho štěněčích očí, které upřímně prosily ať tu zůstanu. Povzdechla jsem si. "Killiane, pochop že nemůžu. Právě teď za nás obětují své životy jiní lidé, ti, kteří neměli na vybranou, nikdo se jich neptal, jestli chtějí bojovat nebo ne. A já chci bojovat. Nechci se jen tak se někde schovávat a čekat až to všechno přejde, chci jít tam nahoru a bojovat za druhé, za svou čest, za tuhle loď, za životy naší posádky, kterou sice známe pouze pár hodin, ale to nevadí. Nedokázala bych žít s pocitem, že za mě bojovali druzí a já se jen schovávala. Takže promiň, ale já půjdu. Ať se ti to líbí nebo ne." s těmito slovy jsem vymanila z jeho sevření a z pochvy u pasu vytáhla svůj meč, který by, jak tak na to koukám potřeboval pořádně nabrousit, na to ovšem není čas... "Buď tady a nikam nechoď, nerada podceňuji tvé šermířské schopnosti, ale sám víš, jak na tom jsi. " věnovala jsem mu poslední úsměv, ale v návalu nervozity, která o sobě začínala dávat vědět to muselo připomínat spíše škleb potulných škeblí, nicméně s těmito slovy jsem zavřela dveře a doufala, že udělá, o co jsem ho žádala. Jakmile jsem se ocitla na chodbě, začaly ke mně doléhat první známky boje v podobě cinkání mečů a křiku posádky. Pocit nervozity se začal stupňovat a dlaně, ve kterých jsem křečovitě svírala svou tupou šavli se začaly nepříjemně potit. Dobře Sam, tohle nebude tvůj první boj. Usmála jsem se pro sebe a zapudila myšlenku, že by mohl být i mým posledním. V tu chvíli se dveře za mnou ze zavřených změnily v otevřené a v nich stál culící se Killian s šavlí v ruce. Zaprvé nemám ponětí kde ji sebral a za druhé ji držel tak, jako když malomocný drží slepici pod krkem a chystá se jí právě zardousit. Skvělý. To mi ještě scházelo. "Co tu sakra děláš?!" hned jsem se na něj osopila. Pokrčil rameny. "Zřejmě to, co ty." ušklíbl se a já jen protočila očima. "Řekla jsem ti, že máš zůstat uvnitř, to mě nemůžeš aspoň jednou poslechnout? Jen jednou, prosím!" zkřížila jsem ruce na prsou a při tom se málem sekla šavlí do tváře. "Copak ty mě někdy posloucháš?! Hmm?" povytáhl jedno obočí. "To je úplně něco jInýho! Já se o sebe umím postarat." Oponovala jsem mu.
"Já o sebe taky, řekněme že tvůj proslov o hrdosti a cti, mě jaksi dost zasáhl a inspiroval." položil si ruku na srdce, aby tak svému vyjádření dodal na dramatičnosti. " Víš co, dělej si co chceš, pro mě za mě, nech se klidně zabít. Klidně ať si tě piráti naloží do nálevu jako utopence s paprikami!" Věnovala jsem mu jeden ze svých vražedných pohledů a dále se rozhodla to neřešit. Proč taky. Nemá to cenu. Otočila jsem se k odchodu, zhluboka se nadechla, protočila rukojeť šavle mezi prsty a bez přemýšlení vyběhla po dřevěných schůdkách nahoru na palubu, hned do srdce děje. Přísahám, jestli s tím má něco společného komodor, tak ať si mě nepřeje! Ale když už by tu byl, ráda bych mu vrátila tu kulku. Nejlépe kdybych se při jejím vracení původnímu majiteli trefila přímo do srdce. Rychle jsem se rozhlédla po palubě. Nepřítel byl v přesile. Nestačila jsem se ani rozkoukat, když ne mě někdo zpoza stěžně zaútočil. Útok jsem opětovala. Výpad, kryt a zase kryt. Musím uznat, že ten dotyčný má sílu. Tak si ho vyzkoušíme, jak dobře v tom umí chodit. Přešlápla jsem a zaútočila z druhé strany. On udělal to samé, nezkušený šermíř by právě teď zakopl o své nohy. Znovu zaútočil. Měla jsem co dělat abych jeho poslední ránu vykryla. Začínaly se mi nepříjemně potit dlaně a na hrudi se mi rozlíval mně tak známý a příjemný pocit adrenalinu, který mi s každým dalším úderem srdce postupoval do celého těla. Jediné, na co jsem se soustředila, byl jeho meč, jeho pohyby, snažila jsem se rovněž předpovídat jeho další útok. Naše síly byly vyrovnané. Ale počkat. Tyhle kroky znám! Používám stejné útočné pozice! Je jen jeden člověk, který to může být.
"MAMI?! " V tu chvíli se šavle mého protivníka zastavila těsně u mého boku. "Sam?! Dios mio! Samantho! Co tu sakra děláš?!" vykřikla, a v tu chvíli jsem začala být nervózní jak malé dítě. Jen jsem pokrčila rameny a radši se zadívala do země, jen abych se vyhnula máminému uhrančivému pohledu. Nevím proč, ale cítím malér. Mám sice problém s uznáváním autorit, ale to se nedá říct v případě, kdy jde o mou matku. Před ní by se sklonila i bohyně, kdyby viděla její naštvaný výraz.
"Ehmm, nechci ti strkat nos do šéfování ale, myslím že nejdřív by bylo asi dobrý zastavit útok a pak si můžeme v klidu popovídat." pokrčila jsem rameny a doufala že se za tu chvilku co mi nebude věnovat pozornost, třeba vypařím. "Detener el ataque! Ukončete útok!" její zvučný hlas se roznesl po celé palubě a rázem všichni zkoprněli. Nastalo naprosté ticho. Nikdo si nedovolil porušit rozkaz kapitánky. To se ovšem nedalo říct o členech mé současné posádky. Hulváti jedni!
"Stop, přestaňte! Nechte toho! Nehrozí nebezpečí!" snažila jsem se zastavit útok a co nejrychleji najít kapitána, ale moje matka mě jaksi předběhla. "Kdo je kapitánem této lodi? Chci s ním okamžitě mluvit!" rozkřikla se tak, že ji museli slyšet až v Anglii. Všichni, kdo zatím neuposlechli, zamrzli v pohybu, jako kdyby její hlasivky měly paralyzující účinky. "Bože ta ženská má ale hlasivky." zaslechla jsem za sebou známý hlas. Jakmile jsem se otočila, pohled mi padl na živého Killiana, zdůrazňuji živého, s obrovskou boulí na čele, jak si s bolestným šklebem mne uši.
"Dios mio co jsi to prováděl?" začala jsem se nekontrolovatelně smát. "Hahaha, moc vtipný." protočil otráveně očima a pak pokračoval. "Nesměj se, spíš mi řekni, od kdy se ty rouháš španělsky?" zasmál se teď pro změnu on a promnul si bolavou hlavu, na které se mu začínala vybarvovat modřina. "Od té doby, co jsem napůl Španělka." ušklíbla jsem se a rozhodla se to dál nekomentovat, i když jsem si byla vědoma jeho pohledu, který se dožadoval bližšího vysvětlení. "Nech tu hlavu být a už pojď, teď to bude teprve zajímavý." Popadla jsem ho za ruku a odtáhla ho k hloučku pirátů, který se mezitím utvořil u stěžně. Byli tu jak členové naší posádky, tak i pár známých tváří z Pomsty královny Anny.
"Jé dobrý den." zdravila jsem cestou členy máminy posádky. "Dobrý den slečno Sam." pozdravil mě s úsměvem pan Gibbs a hned utíkal za mámou, která ho pro mě z neznámého důvodu k sobě zavolala.
"Hele Sam, ty je znáš?" optal se zvědavě můj společník, a po očku si prohlížel všechny kolem sebe. "No už to tak bude." pokývala jsem hlavou a otočila se na něj, abych viděla jeho překvapený a trochu vyděšený výraz ve tváři. "Nemusíš se bát, oni nekoušou." snažila jsem se ho uklidnit a uchechtla jsem se, když si se strachem začal prohlížet jednoho z hromotluků, který byl víc jak o čtyři hlavy větší než on, a jeho tělo zdobilo tetování v podobě záhadných klikatic. "Teda aspoň ne všichni." dodala jen už spíš jen tak pro sebe, aby to Killian neslyšel a táhla jsem ho dál do středu dění, a hlavně dál ode všeho, kde by si mohl ublížit. To už ale náš současný kapitán přicházel naproti má matce. Posádka jak naše, tak i posádka z Pomsty královny Anny se rozestoupila a udělala tak volný průchod a zároveň tak vyjádřila čest a úctu k oběma kapitánům. Tohle jsem na tom měla ráda. I když by se tady všichni nejradši pozabíjeli navzájem, pořád pro ně bylo přednější prokázat úctu a oddanost. Ohlédla jsem se na tu bludičku vedle mě, která tohle všechno sledovala se zatajeným dechem. Nad tím jsem se musela ušklíbnout. Všichni utichli. Nikdo neměl tu odvahu promluvit. Podívala jsem se na svou mámu, která se netvářila zrovna dvakrát nadšeně. Z očí ji šlehaly blesky a její řeč těla mluvila za vše. Začínalo mi být našeho kapitána docela líto. Tohle bude ještě hodně zajímavé.
Co mohu říct na svou obhajobu... Snad jen Parlay?
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
