Sparrow's daughter

Ironie osudu

Po naší menší neshodě, kterou jsme s Killianem měli, to nebylo jediné vzrůšo, které se na téhle kocábce událo.
Jakmile se dozvěděl že, máme na palubě jeden z životně důležitých orgánů jednoho bájného a zdá se nemrtvého chlápka, docela ho to vzalo. Doslova pochodoval po palubě sem a tam a spíše než parťáka ve zločinu, připomínal hysterickou veverku. Chvílemi jsem měla pocit, že se produpe až do podpalubí.
"Hele bacha, žádný džuzny, sice je ta loď děsná, na nic a nepoužitelná, ale to je jedno. Potřebuju, aby ještě nějakou tu dobu vydržela! Teda pokud tě nenapadá jiný způsob vodní dopravy!" nervně jsem si prohrábla své divoké lokny a měla co dělat, abych se nerozbrečela zoufalstvím, které ve mně v posledních hodinách začalo narůstat.

"To se ti sakra lehce řekne. Měl jsem za to, že je to třeba nějaká knížka nebo tak něco, ale tohle je sakra nechutný. Proč to sakra nebyl ten poník? " Zamručel protivně jak malé děcko a pokračoval v upevňování lana, které zajišťovalo napnutí hlavních plachet, k čemuž se dostal během našeho rozhovoru.

" No vidíš zelenáči soucítím s tebou, ale budeme si muset máknout, tuhle loď se nám sice podařilo ukrást, ale je jako pěst na oko. Jestli se chceme bez zbytečných problémů dostat tam kam potřebujeme, bude lepší, když nebudeme přitahovat nechtěnou pozornost, jak námořnictva, tak pirátů. A co si budem, s toule lodí je to nemožný. Takže se téhle kocábky musíme zbavit co nejdřív to půjde." Povzdechla jsem si, a se zamračeným výrazem pokračovala ve smotávání lanoví.
"A kde ji jako chceš sehnat?" otázal se s lehce deprimovaným podtónem Killian, a stejně tak jako já, si hleděl své práce. Otázkou získání nové lodi jsem se zabývala už téměř od té doby, co se nám podařilo vyklouznout ze spárů Becketta. Ovšem, bylo to těžší, než se mohlo na první pohled zdát. Mou první nadějí, byla Tortuga. Tam bychom se ale s touhle lodí nemohli ani přiblížit a pirátské hlídky by nás potopili dřív, než bychom je stihli vůbec zaregistrovat. Naštvaně jsem mrskla se smotaným lanem a zhluboka si povzdechla.

Hlavou se mi vířili všechny možné myšlenky, ohledně všeho, co se dnes stihlo udát, a hlavní zastoupení zde měl hlavně můj společník. Sice se přiznal ke svým předešlým záměrům a vím, že mi od něj žádné nebezpečí nehrozí, ale stále se v mé hlavě nacházeli hloubavé pochybnosti, které se mé v mysli mísili jako rozbouřená mořská hladina. Byla jsem naštvaná na sebe. Jak to, že jsem ho nestihla prokouknout? Nechala jsem se unést svou pošetilostí, myslela jsem si jak chytrá a všímavá jsem, když se mi ho podařilo odhalit na tetičky plese. Vážně jsem si myslela, že jsem ho dostala. A on mě přitom jen utvrdil ve lži, kterou jsem si o něm sama vytvořila, využil mé pošetilosti ve svůj prospěch. Až tak moc jsem si sebou byla jistá, že jsem neviděla to, co je přímo přede mnou. Tak moc jsem ho podceňovala, tak moc jsem ho chtěla mít jen za urozeného a namyšleného hlupáka... V jiném případě by mě to mohlo stát život.

Z mého přemýšlení mě vyrušila hlasitá rána, doprovázená otřesem lodi. Dělo. Někdo na nás střílí. S Killianem jsme si vyměnily téměř vyděšené pohledy, nebo aspoň v tom jeho se nacházel čirý úlek. Během pár vteřin jsem vyběhla schůdky na kapitánský můstek. To, co jsem spatřila, mě ani nijak nepřekvapilo. Beckett nás pronásledoval společně s jeho poskoky. Sakra, měla jsem hlídat, jestli nás nikdo nepronásleduje! Dneska jsem ještě neschopnější, než jsem si myslela. Ale na sebenenávist si budu muset vybrat vhodnější dobu. Teď na to není čas. U lodi našeho pronásledovatele se objevilo několik záblesků. To znamenalo jediné. „Killiane! Okamžitě se něčeho chytni!" zařvala jsem co nejhlasitěji a sama se snažila dostat co nejrychleji z můstku. Už jsem byla téměř na posledním schodu, když se ozvaly očekávané rány a loď sebou několikrát škubla. Já jsem samozřejmě přistála obličejem na podlaze. Neočekávané ovšem bylo to, že mě během pár vteřin můj společník zvedal na nohy. „Co se to děje?" zeptal se s vážnou tváří, snažíc se rozpoznat situaci ve které jsme se momentálně ocitli.