Sparrow's daughter

On se vrátil...

Jack

„To jsi zase ty? Narážím na tebe nějak často... A to se mi nelíbí." Uchechtl jsem se, když do mě narazila ta malá holka, která má nejspíš něco společnýho s tou poběhlicí Angelikou. Rozmáchl jsem rukama a trochu se zakolíbal. Čekal jsem na její reakci, ale ta holka zírala někam do prázdna, jako kdyby měla každou chvílí začít bulet, a jelikož není nic horšího, než poslouchat holčičí fňukání, nechtěl jsem tu dál zaclánět. „No nic, nevidělas někde tu mrchu Angeliku? Rád bych ji už vyhodil ze své lodi, ta ženská mi nosí smůlu." Řekl jsem se značnou hořkostí v hlase a chytil se postranního zábradlí, momentálně mi totiž před očima tancovalo pár andělíčků. Není totiž nic horšího, než kombinace špatný lodi, hodně rumu a nesnesitelný ženský na jednom místě.

„Jestli hledáš mámu, tak ta je na můstku." Kuňklo najednou to pískle a někam zmizelo. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, co řekla. „Mámu?" zopakoval jsem zmateně. Heh, tak to bude ještě sranda. I když, že by mi osud chtěl nahrát do karet? Pokud je vážně její máma, dalo by se toho nějak využít. A v tom mě to napadalo. Musel jsem se nad sebou ušklíbnout.

Angelika stála u zábradlí a něco řešila s mě moc dobře známým chlápkem. „Tak naše drahá Angelika je už matinka." Pronesl jsem rozjařeně, když jsem si to k nim nakráčel. Oba dva ustali v rozhovoru a otočili se na mou maličkost. Na jejich tváři bylo rozeznatelné značné překvapení a úlek, a Angelika mě spíš jen vraždila pohledem. „Třikrát mě majzněte a pošlete k mamce. To je Jack!" zvolal postarší muž. „Nápodobně pane Gibbsi, akorát bych očekával, že máte jiný vkus na ženský." Zazubil jsem se a kývl směrem k Angelice. „Co chceš Jacku?" „Ale, od kdy jdeš na věci tak zhurta?" udělal jsem k ní krok blíž. „Eh, pane Gibbsi, byl byste tak laskav a šel přepočítat sudy, potřeboval bych hodit řeč tady s kapitánkou." pootočil jsem se jeho směrem a věnoval mu pevný pohled. Očima vyhledal ženu přede mnou, a ta mu kývnutím hlavy dala svolení k odchodu. Kývl jsem na něj ve významu díků a opět věnoval pozornost ji. „Tak co chceš?" řekla poněkud netrpělivě a zkřížila ruce na prsou. „Copak vždycky něco musím chtít? Nikdy jsem neudělal něco jen tak?" nasadil jsem svou hranou dotčenost. „No udělal jsi toho v životě dost, ale nikdy nic, co by pro tebe ve výsledku nebylo výhodné." Protočila očima, a já si začal všímat jisté podobnosti mezi ní a tím pískletem. „Pravda pravdoucí, když něco chceš, tak si to prostě vem." Ušklíbl jsem se. „Nemám na tebe celý den Jacku, za chvíli odsud plánuji zmizet a do konce svého života se ti vyhýbat." Pronesla vážně. „Do konce života... To mi přijde jako dlouhá doba, v tvém případě obzvlášť. Každopádně, to je právě to. Nemůžu tě momentálně nechat odplout, lépe řečeno tvou loď, ty si dělej, co chceš." Rozhodil jsem rukama a v mžiku vytáhl svůj meč z pochvy u pasu, a namířil ho na ní. „To co děláš, je sebevražda, Jacku. Zapomněl jsi, že je tu kolem stále má posádka, která mě bude bránit za cenu vlastního života." Pověděla se značnou klidností a sáhla si k pasu, kde se nacházel meč, který kdysi patřil jejímu otci, věděla moc dobře, že má převahu. „Kapitánko! Vše v pořádku?" přihrnul se jeden, nejspíš z její posádky, odhodlaný ji bránit, ale ona ho rukou jen zarazila. „Celá posádka zpět na Annu, za chvíli vyplouváme." Odpověděla klidně s pohledem zabodnutým do toho mého a stále svírala svůj meč, připravená kdykoliv zaútočit. „Klidně zase pusť ten meč, moc dobře víš, že jsme dost daleko na to, abys stále měla moc nad svou lodí. A k tomu předtím, loajalita, to je dobrá věc, ale co takhle mateřská láska?" vynesl jsem konečně na světlo svůj triumf. „O čem to mluvíš?" dělala, že nechápe. „Mám na mysli tvou drahou dcerunku, která se momentálně schovává někde v podpalubí, jste si dost podobný, víš to? To ona mi vlastně řekla, že jsi její máma, můžeš jí pak poděkovat." Zasmál jsem se nad jejím úlekem. „Ji nech na pokoji!" Téměř vykřikla a rázem tasila svůj meč. „Tak mě zajímá, víš vůbec, kdo je její otec? Bývala jsi docela počestná." Bavilo mě si s ní hrát, mezi námi to vlastně vždycky bylo jako hra na kočku a na myš. A já už odmítám být znovu myší. Ušklíbl jsem se a stejně tak jako ona vykročil. Takže jsme oba chodili v kruhu a nepřestávali na sebe mířit a naše meče sem tam o sebe zacinkaly. „Do toho ti nic není!" sykla. „Máš pravdu, jen jsem chtěl vědět, jestli toho chudáka náhodou neznám." Odvětil jsem ji se stále veselým tónem. „A kde bereš tu jistotu, že neodpluje se mnou?" povytáhla jedno obočí a nespouštěla ze mě pohled. „Jednoduše, kdo by s tebou chtěl trávit víc času než je nutný... A navíc, podle jejího výrazu bych hádal, že s tebou nemá v plánu mluvit, natož někam odplout, takže, pro dobro své dcery, která se vetřela ke mně na palubu, způsobila víc než dost problémů, mi dej ten meč a tak i tvou loď, a já nechám být tvou dcerušku." „To by jsi neudělal, neublížil by jsi nevinný malý holce!" ušklíbla se, ale v očích měla čirý strach. „Dřív možná ne, ale teď je to buď ona, nebo já." Sevřel jsem svůj meč o něco pevněji. „ Loď ti nezachrání život. Žádná ne!" zakroutila hlavou. „Ta tvoje ano, bojí se jí přece všichni, tak by mohl i on." Zvážněl jsem. „Nechápu, o čem to mluvíš, říkáš samý nesmysly Jacku!" zasmála se a nevěřícně kroutila hlavou. „Ani nevíš, jak bych rád, ale jeho znamení, který mi akorát tak komplikuje život, je dost jasným důkazem, a už mě nebaví se dalších několik let skrývat na souši, moct jen na mělčinu a i tak se strachovat, aby mě náhodou nedostala nějaká z jeho potvor!." Zamával jsem na ní s dlaní obvázanou kusem hadru, kterým jsem se snažil skrýt onu černou skvrnu. „Lžeš! Davy Jones je mrtvý!" „Jo, to jsem si myslel taky, ale pak mi to došlo. Jeho tělo, jsme shodili do moře. Ta mrcha Calypso jen dostala to, co celou dobu chtěla! Když z něj udělala chobotnatce, proč by ho nemohla oživit? A teď se nám všem, kteří se podíleli na jeho smrti, bude mstít, jde po pirátským sněmu, pár z jeho zastupitelů už dostal, jestli to bude takhle pokračovat, získá vládu nad mořem, jako nikdy před tím." zarazila se v pohybu a já její gesto zopakoval. Chvíli se na mě jen tak dívala a přeměřovala si mě pohledem. „Jak mám vědět, že mi nelžeš!" vzpřímila se a upevnila sevření na svém meči. Jen jsem se uchechtl, a jednou rukou se snažil shrnout si látku ze své dlaně. „Radostně mávám." Zvedl jsem k ní dlaň, na jejímž středu byla obří černá skvrna podobající se inkoustovému fleku, který už za ty roky, stihl vytvořit černé mapky po celé mé ruce, a žíly na mém zápěstí se téměř celé zbarvily do černa. Jen zalapala po dechu, když si očima prohlížela mou ruku.