Sparrow's daughter

Cože? Já a šaty? NIKDY!

Na tváři se mi rázem objevil ďábelský úsměv, načež jsem se hrdě napřímila v zádech.

''Ale paní Turnerová." Oponoval strážný. „Je to pirát, mohla by být nebezpečná.'' Dodal zmateně.  Jakmile náfuka zaslechl jméno nové příchozího, polekaně uskočil a vmžiku vyhledal tetičky pohled. „Má paní" poklonil se, a tak také zůstal.  „Dovolte, abych vám objasnil situaci, jedná se o velice nebezpečnou osobu, proto žádám, o okamžité vzatí do vazby." Řekl stále v úklonu, hledíc do země. „V pořádku." Pokynula tetička rukou, a lord náfuka se napřímil.
'' Avšak, musím s vámi nesouhlasit. Zaslíbím se za ni. Ubezpečuji vás, že jsem si naprosto vědoma svých činů, děkuji, za vaše služby lorde Marlow, již jich nebude potřeba." V náfukově tváři se mihlo zmatení, které brzy vystřídal čirý vztek.  Stěží jsem ovládala své mimické svaly. Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát.

''Jak si přejete, paní.'' Procedil skrz zuby, div si je nevylámal. S nelibostí pokynul strážím, kteří pustili mé ruce a já si automaticky začala mnout bolavé zápěstí a upravovat si mokré oblečení, ze kterého stále odkapávala voda a za tu chvilku začalo nepříjemně studit a lepit se na kůži. Ani nemluvím o mých splihlých vlasech a na kost promočených, chudáků stráží za mými zády. Musel to být velmi komický pohled, a sama jsem se při té představě neubránila úsměvu.

„Pojď za mnou, Samantho." Pověděla teta ploše. „Lorde Marlow." S grácií pokývla, načež se vydala zpět ke kočáru.

"Jistě." Odpověděla jsem s pohledem zabodnutým do lordovo. „Tak zas někdy, lorde Marlow." Udělala jsem mírné pukrle a poslušně se rozešla za tetou. Jakmile jsem lorda míjela, vyplázla jsem na něj jazyk a odcupitala ke kočáru, stojící u začátku mola.

  Vozka mi pomohl po schůdkách a rázem jsem seděla na modrém polstrování, tváří v tvář rozzlobené tetičce Liz. Kočár se s hlasitým „Hyjé!" dal do pohybu. Uvnitř panovalo nepříjemné ticho, a má zachránkyně se na mě odmítala podívat. Nutno dodat, že z mých šatů stále odkapávala voda, která utvářela malé loužičky na sedadle a dřevěné podlaze a s vlasy to nebylo jinak.

"Nezlob se, teti, já..." prolomila jsem jako první ticho mezi námi, ale v půli věty jsem byla přerušena. „Jak se nemám zlobit? Málem tě zatkly. Podruhé za dva dny! Mám právo se zlobit. A ber to jen jako projev mé dobré vůle, že momentálně nejsi opět v šatlavě." Téměř vykřikla.  „Hele, omlouvám se ano? Nechtěla jsem krást, nedošlo mi, že kdybych ukradla loď z doku, okradu tím tebe." Zase. „O tohle vůbec nejde, Sam, jde o tvou bezpečnost. A o těch krádežích si promluvíme jindy, nemysli si, že je jen tak budu opomíjet." Ušklíbla se ke konci.
"Fajn přiznávám, nebylo to zrovna nejmilejší, ale momentálně to bylo hrozně moc důležité a pro dobrou věc... To se snad počítá, nebo ne?"  rozmáchla jsem rukama na svou obhajobu tak, že jsem málem tetě shodila elegantní klobouček, který měla na vrchu svého elegantně složitého, propracovaného, vznešeného účesu, ze kterého bych se být jí, zbláznila. Rukama jsem si zakryla obličej a snažila skrýt svůj záchvat smíchu. Ale jediné, co jsem si vysloužila, byl tetičky vražedný pohled, kterého by se zalekl i sám Davy Jones. To se však zasloužilo o novou vlnu mého smíchu, načež se poté rozesmála i ona.

Chápala jsem ji, ale ona také musí pochopit mě, jsem taková, jaká jsem, nenarodila jsem se do panské rodiny ale do pirátské, za což jsem mimochodem nesmírně vděčná.  Povolila jsem ruce a složila si je do klína. Byla jsem z toho všeho celá nesvá. Nevím, jak dlouho jsem zkoumala ruce na svém klíně a byla zahloubaná do svých myšlenek. Probral mě až dotek tetiny ruky na mém koleni. „Šlo o Jacka, že? Proto jsi opět tolik riskovala?" optala se mírným tónem.

Její otázka ve mě vyvolala podivnou směsici pocitů. Zvedla jsem pohled a střetla se s tím jejím, něžným pohledem plným porozumění a lásky.  „Víš, jsou jen dvě možnosti, jak lidé reagují, když zmíním otcovo a zároveň své příjmení. Buď na mě hledí s údivem ve tváři, nebo mě chtějí bez milosti zabít. To ve mně vzbuzuje ještě více otázek a zvědavosti." Uchechtla jsem se, se slzami v očích. „To mi zní jako typický Jack." Usmála se teta.