Sparrow's daughter

Kapitánská dcerka a pláž

Pohled Sam

Ležela jsem na oblázkové pláži s Kilianem po boku, nacucaná vodou jak mořská houba, což mi na náladě nijak nepřidalo. S každým nádechem se mi kamínky pode mnou zarývaly do zad, ale popravdě to byla poslední věc, která mě momentálně trápila. Snažila jsem se užít si ten vzácný moment klidu, který se mi teď naskytl a nasát co nejvíc paprsků z poledního slunce za zvuku šumějícího moře a nadávání racků. Až teď jsem si uvědomila, jak moc unavená jsem byla. Jakmile jsem nechala oči zavřené déle jak pár vteřin, cítila jsem, jak se propadám do říše snů, a pokaždé bylo čím dál těžší je vůbec otevřít. Úplně mě probral až jemný skřípot kamínků po mém boku a následný stín, do kterého se celá má osoba ponořila v doprovodu záchvěvu chladu. "Co budeme dělat?" ozval se můj společník. Jen jsem si povzdechla a pootevřela jedno oko. Seděl s rukama opřenýma za sebou a obličejem natočeným na mou maličkost. Téměř se nade mnou skláněl. Ale co bylo horší. To on byl clona, která mě obírala o teplo ze slunečních paprsků. Ušklíbla jsem se, než jsem se nadechla k odpovědi. „Už jsem se bála, že se nezeptáš. V prvním případě by ses mohl vrátit do své původní polohy, docela mi cloníš, a v tom druhém"... odmlčela jsem se, abych se mohla podrbat pod nosem, čemuž se začal chechtat. „Sakra nesměj se a dělej co ti říkám, je mi z toho mokrýho oblečení zima." Protočila jsem očima a mírně mu šťouchla do ramene. „Dobře, dobře, jak si žádáš. A co je tedy ta další věc, kterou jsi ještě nebyla s to vypovědět?" optal se, když si opět zalehl vedle mě. Načež si lehl na bok čelem ke mně a bradu si hravě opřel o zápěstí. „Nech si ten svůj formální přízvuk, fakt mi rve uši." Uchechtla jsem se. „Každopádně to nejpodstatnější, co musíme teď udělat, je sehnat si loď a co nejrychleji zmizet z ostrova." Blaženě jsem vydechla, když se mým tělem opět začalo rozplývat teplo. „Zase? Jestli byl přístav dneska dobře hlídaný, tak po tom, co jsme udělali můžeme počítat s dvojnásobnou hlídkou! Je to tuplovaná sebevražda." Vylekaně vyskočil opět do sedu, přičemž mě zas připravil o přísun tepla.

„Ježiš klid. Nikdo tu přece nemluví o přístavu, byla by nuda ukrást loď tím stejným způsobem dvakrát za den." Zamručela jsem a stále se zavřenýma očima jsem ho rukou chytla za rameno a zatlačila na něj, aby si lehl.

„Neboj, přístav není jediná možnost, kde sehnat loď. Je to možná nejjednodušší možnost, ale ne jediná." Ušklíbla jsem se. „Užívej si teď chvilku klidu, hlídky sem na skaliska nechodí, dokonce ani v pohotovostním režimu, jako je teď, páč je sem z pevniny dost špatný přístup. Počkáme až se setmí a teprve pak můžeme vyrazit do města, prozatím jsme tu v bezpečí." Pousmála jsem se, a aniž bych se na Killiana podívala, věděla jsem, že si oddechl.

Užívala jsem si jen tak ležet a nasávat sluneční paprsky. Byl to zasloužený okamžik odpočinku a vynahrazení těch několika dnů beze spánku. Bohužel skutečnost, kterou jsem si po dnešním ránu uvědomovala mi jen tak klidný spánek nedopřeje. Aspoň ne do té doby, dokud mi sakra někdo nevysvětlí, o co tu vůbec jde. Kdyby se momentálně v mé brašně nenacházelo bušící srdce, které již dávno nemělo existovat, asi bych si řekla, že jsem vypila moc slané vody a teď trpím halucinacemi z dehydratace. Bohužel to tak nebylo. Opravdu jsem se vyhřívala na pláži, ležíc na oblázcích, které mě nepříjemně tlačí do zad, s Černou perlou v láhvi a srdcem Davyho Jonese, zabitého téměř před pětadvaceti lety. Vědomí, že odteď mně, a i té bludičce vedle mě půjde o kejhák, do té doby, než se té věci zbavíme nebyla moc povzbudivá. Někde uvnitř své mysli jsem jisto jistě věděla, že pokud jsem svůj život doposud považovala za nudný to, co mě čeká mě rozhodně přesvědčí o opaku. A bohužel mi to vše může pomoci pochopit jen jedna osoba, které nevím, jestli můžu po tomto zjištění vůbec věřit.