Sparrow's daughter

Killian si našel kamaráda

„Kdo si sakra myslí, že je!" nasupeně jsem odkráčela do podpalubí táhnouc Killiana za sebou, jako hadrovou panenku. Jakmile jsme sešli po dřevěných schodech, které toho měly už dost za sebou, dolů do prostoru určený pro posádku, mé emoce téměř explodovaly. „Chová se ke mně jako bych byla pořád malé dítě! Máma mě přece nemůže jen neustále odhánět! Nikdy mě nenechá se na ničem podílet! Co mám udělat?! Jak ji mám sakra dokázat, že se na mně může spolehnout!?" Ani jsem si neuvědomila, že Killiánovu ruku svírám tak silně, ale stačila by ještě chvilka a prsty na jeho ruce by začaly pomalu a jistě modrat. 

 „Ehm Sam?" ozval se můj společník a netrpělivě mi ťukal na rameno. Nasupeně jsem se na něj otočila a výrazem říkajíc ať se rychle vyjádří nebo toho bude sakra litovat. „Ehmm, nechci se vnucovat do tvého proklínání celého světa, ale tu ruku bych ještě nějaký ten čas potřeboval. „poukázal dotčeně na jeho ruku v mém sevření. Jakmile jsem si to uvědomila, můj výraz zjihl. „Promiň." Uvolnila jsem své sevření a poodešla on něj trochu dál a frustrovaně si prohrábla vlasy. Co to sakra dělám? „Vypadneme odsud." Vypadlo ze mě z ničeho nic asi po minutě ticha. „Cože!?" věnoval mi Killian jeden z jeho nechápavých pohledů. „Nemá to cenu. Večer až bude přítmí, vezmeme si jeden ze záchranných člunů a prostě zmizíme." Bezmocně jsem rozhodila rukama. „Sam, to nemůžeš myslet vážně!" zvýšil hlas a nechápavě kroutil hlavou. „Ne? Ale myslím! Nezůstanu tu ani o minutu déle, než bude nutné!" oplatila jsem mu stejným tónem a upřeně mu hleděla do očí, abych dodala pravdivost mého mínění. „To hned utečeš? Ty? Ta, která mi neustále říká, ať se pochlapím?" hořce se zasmál a nevěřícně pokroutil hlavou. „Tohle je ale úplně něco jiného Killiane!" téměř jsem vykřikla a bylo mi v tu chvíli jedno, jestli náš rozhovor někdo uslyší. „Ne to není! Sam, nemusíš pořád nikomu nic dokazovat. Pochop to!." Promnul si rukama obličej a opět se na mě podíval, jako kdyby doufal, že si to všechno rozmyslím. 

„Copak? Neříkej mi, že sis tu našel kamarády, po kterých se ti bude stýskat." Udělala jsem hraný smutný obličej a následně protočila očima. „Náhodou Charlie je docela fajn, mezitím co jsi tam řvala na tvou mámu a Jacka, tak jsme si pěkně pokecali." Pokrčil rameny. „Ten obří týpek." Objasnil mi, když jsem na něj koukala jak mrož na pláži a rukama máchal vysoko nad svou hlavou, aby poukázal na to, jak moc údajně je Charlie veliký, protože jsem z jeho popisu neměla absolutně ponětí, o kom to sakra mluví. „Ten obří vazoun? To že se jmenuje Charlie?" popadl mě záchvat smíchu, když mi konečně došlo, koho myslí. „Prý je ze Skotska." Pokrčil rameny Killian, zřejmě nepochopil důvod mého smíchu. „Aspoň máš s kým sdílet nad šálkem čaje ten tvůj příšerný přízvuk." Rozesmála jsem se nanovo. „ Sam, já jsem z Anglie, to je trochu někde jinde, a navíc rodilý Skoti mají příšerný přízvuk, není jim téměř rozumět." Řekl poněkud dotčeně a protočil očima, jako kdybych řekla tu největší blbost na světě. „ Tak budeš mít skotsko-britský přízvuk." Protočila jsem očima a smála se dál. Vtom jsem se zarazila v půlce smíchu. „ Počkat! Říkal jsi Jack?" polilo mě horko a dech se mi zarazil v plicích. Jack? „Sakra Sam, co pořád přeskakuješ v kontextu. Máš docela dlouhý vedení. Jack je náš kapitán přeci, to nevíš?" protočil očima, jako kdyby to všechno bylo nadmíru jasné. „Však se nám nepředstavil, a nikdo z posádky jeho jméno nezmínil, jak si to sakra zjistil? A kde?" málem jsem ho shodila na zem, jak sem se k němu přihrnula. Killian jen zavrávoral, ale nějak se mu můj útok dělové koule podařilo ustát. „Sakra klídek, Charlie to říkal." „A neříkal náhodou, jak si říká dál? Neříkal něco Charlie?" vychrlila jsem ze sebe, až jsem si nebyla jistá, jestli mi vůbec rozuměl. Párkrát zamrkal, aby to nejspíš všechno vstřebal. „No říkal." Vysoukal ze sebe po dlouhé pomlce. „No tak to vyklop ne! To tě musím pořád pobouzet aby ses vyjádřil? Však jsi nehorázně ukecanej, proč nejsi ukecanej teď!" cloumala jsem s ním, ale jelikož nemám moc síly v rukou, cloumala jsem spíš s jeho košilí, kterou jsem křečovitě svírala v rukou a Killian jen nehybně stál, nejspíš se snažil pochopit, o co se tu snažím. „Však jsem ti říkal, že Skoti mají příšerný přízvuk, rozumím mu každý druhý slovo." Protočil očima, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem a podíval se na mě zkoumavým a zároveň starostlivým pohledem a opět párkrát zamrkal. Dobře Sam, jen dýchej, to přeci jen nemusí nic znamenat ne? Jack je vlastně dost běžný jméno, že jo? „Dobře, ehm, tak jo, díky já si teď musím jen něco... Potvrdit." Vymanila jsem se z jeho sevření, ve kterém mě držel od doby, co jsem se na něj vrhla, a nechala ho chudáka samotného stát v podpalubí s nechápavým výrazem na tváři. Vyběhla jsem nahoru na palubu, kde už nebylo tolik lidí jako předtím. Vyběhla jsem nahoru ke kormidlu, abych se mohla pořádně rozhlédnout. Očima jsem pátrala v davu a snažila se najít známou tvář. Srdce mi s každým úderem naráželo do žeber a dlaně se mi začaly nepříjemně potit. Hukot v uších se prohluboval a dech se mi téměř vytratil. Pevně jsem rukama sevřela dřevěné zábradlí, a opřela se o něj, abych se mohla lépe nahnout přes jeho okraj. Sakra, kde může být.