Sparrow's daughter

Uražený Killian v zemi nedoceněných

"Kdo je na této lodi kapitánem?!" zvolala kapitánka Pomsty královny Anny a netrpělivě přešlápla z jedné nohy na druhou, načež si zkřížila ruce na prsou, aby nejspíš dodala svým slovům větší váhu a zdůraznila tak svoji netrpělivost. Všechno jsem to pozorovala se zatajeným dechem, ani jsem si neuvědomila, jak pevně svírám Killianovu ruku. Můj stisk byl tak silný, až zamezil přístupu krvi do konečků jeho prstů, které teď měly namodralou barvu. Upozornilo mě na to až jeho vytrvalé šťouchání do mé osoby, ve snaze si ruku zachránit.

"Sakra! Promiň, já si to vůbec neuvědomila." okamžitě jsem jeho ruku pustila, načež si ji začal s ublíženým výrazem mnout, aby urychlil prokrvení.

"Já jen, že jestli je něco, co opravdu nesnáší tak je to čekání. Věř mi." uchechtla jsem se, musím přiznat, že jsem byla poněkud nervózní a to čekání, to vůbec neulehčovalo.

"Stejně nedokážu stále pochopit, že je to tvá matka. Nikdy jsi o ní nic neříkala, navíc jsem myslel že žádnou nemáš, tak jsem se na to radši ani neptal, znáš to. Vy holky býváte přecitlivělý..." uchechtl se, ale podtón nervozity v jeho hlase byl více než jasný. Ignorovala jsem jeho poznámky o mé údajné přecitlivělosti a přešla rovnou k věci. "Proč jsi si myslel, že nemám matku?" zeptala jsem se ho s poněkud ponurým tónem v hlase a stále přitom sledovala dění před sebou. Vím, že to nemyslel zle, ale určitým způsobem mě to docela zasáhlo a nad představou života, ve které bych neměla ani jednoho z rodičů jsem se musela ošít, poněvadž se mi nijak nezamlouvala. Vážně by mě teď zajímalo, co z toho paka vyleze.

"No víš, nechci být neurvalý, radši na to zapomeň." pokroutil hlavou a stejně tak jako já se díval na shluk naštvaných pirátů.

"Tak teď mi to rozhodně musíš říct." obrátila jsem svou pozornost na človíčka vedle sebe.

"A to jako proč?" pozvedl jedno obočí a věnoval mi jeden ze svých zákeřných úšklebků.

"Podařilo se ti zaujmout mou pozornost déle jak na deset vteřin, to se ti ještě nepovedlo. Tak to chci vědět." pokrčila jsem rameny, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc na světě.

"Počkat, na deset vteřin? Jak jako nepovedlo? Cože?! Ty co?" začal kolem sebe máchat rukama a jeho obličej se neustále měnil grimasy, jako kdyby nevěděl, kterou si vybrat.

"Dios mio! Mohla jsem tušit, že ti v hlavě utkví jen tohle." plácla jsem se do čela.

"Takže ty mě po většinu času, co jsme spolu ignoruješ?" vydal nakonec ze sebe.

"Sakra ne! Takhle jsem to nemyslela... " snažila jsem se ho uklidnit.

"Tak mi to vysvětli, protože já to nechápu." řekl uraženě a díval se na mě pohledem, který by s ještě trochou píle a cviku, mohl tak za pár let zabíjet.

"No možná jsem to tak trochu myslela. Ale nebylo to nijak proti tobě?"

"Nebylo! Ne to vidím." odsekl.

"Ale noták, to ti z celého našeho rozhovoru utkví v hlavě jen, že tě neposlouchám? To musíš být tak přehnaně sebestředný? Pak že holky jsou přecitlivělý, myslím, že bys v tomhle strčil do kapsy kdejakou slečinku hochu." řekla jsem už se zvýšeným hlasem, ale ne tak hlasitým, aby náš rozhovor narušoval jednání kolem a čekala, jestli mi na to něco řekne. Ale vypadá to, že se odpovědi nedočkám. Díval se někam před sebe se zkříženýma rukama na prsou. Musela jsem si povzdechnout.

" Killiane, já to tak nemyslela." Po očku jsem na něj zašilhala abych mohla vidět jeho reakci, a nemusela se tak na něj otočit celou tváří, čehož by si všiml a navíc bych tím přiznala, že chci aby se mnou mluvil.