Je ze mě bestie. Tuto větu jsem si říkal každý den od toho, co jsem jej zabil a zároveň od toho dne, kdy jsem přišel o svého nejlepšího přítele. Slíbil jsem sám sobě, že nikdy nikoho nepřipravím o život, je to proti všem mým zásadám. Nedokážu se už ani sám na sebe podívat, opovrhuji sebou. Nikdy jsem se neměl nějak moc rád, jsem odtažitý k ostatním a hlavně k ženskému pohlaví a vždy, když jsem nějaké ublížil, tím že jsem jí odmítl ve mě nějaký kus sebelásky zmizel. Teď je to však naprosto jiné, vzal jsem jinému stvoření život. Měl svoje přátele, možná i rodinu a já je o něj připravil. Zemřel mojí rukou a to už vzít zpět nejde.
Na druhou stranu, kdybych nečekal a udělal to hned, Namjoon mohl být ještě mezi námi. Mohl být na živu a já bych se měl na koho obrátit se svými problémy. Vím, že je tu pořád můj bratr, ale on žádný pocit provinění ze zabíjení nemá. Je to chladnokrevný vrah a úplně v klidu se pak dokáže odebrat domů k rodině a usnout. To já asi nedokážu.
Odešel jsem od nich, neměl jsem na to se na Jimina nebo Hoseoka podívat. Nechci vidět umírat další přátele. Kdyby nebylo mě, byl by na živu. Je to má vina. Nejít tam za ním v ten den, nic z tohoto by se nestalo a on by tu ještě byl. Jak se asi bude tvářit jeho sestra až zjistí, že je její jediný sourozenec mrtví, to si ani nechci představit. Proč to musí tolik bolet. Nikdy jsem o nikoho nepřišel. Nikdy jsem nikoho neměl, pojem ztráty pro mě byl cizí až do teď a já na to rozhodně připravený nebyl. Nikdo na to připravený není, ale zase ve stáří se to dá očekávat, tohle byl blesk z čistého nebe, který mě zasáhl přímo do srdce.
Srdce již ve svém těle nemám, ale pořád to bolí. Je mi to líto Namjoone. Kdybych ten večer udělal víc. Mohl jsi být ještě na živu, být tu se mnou. Já bych naslouchal tvých rad.
Už jsou to zasrané tři měsíce a žádný pořádný úspěch. Začíná mě to pořádně štvát. Žádná zmínka o Jungkookovi, jakoby se snad po něm slehla zem. V případě Mady to stejné, jako by se po ní naprosto slehla zem, žádné zmínky prostě nic. Prošel jsem peklo skrz na skrz a nic, ve světě lidí rozhodně nejsou, musí tu přece být, ale kde? Přeci jen podsvětí je dost rozsáhlé a skrývá nejedna tajemství.
Démoni obsadili sídlo, bojové pole se za poslední měsíc naprosto vyklidilo. Rodiny z dětmi utekli do lidského světa nebo se ukryli na bezpečných místech, přeci jen peklo je vskutku velké a je zde dost míst k útočišti, jak jsem zjistil. Na úpatí železných hor se schovávají desítky žen s dětmi a u temného jezera skoro dva dny chůze od města je další osada.
Nyní se nacházím na sever od hlavního města, od svého informátora jsem zjistil, že zde projde řada démonů se zajatci, kteří neakceptují nově nastolenou vládu. Našel jsem si perfektní místo v poušti na jejich přepadnuti. Bylo to strategické místo, kde bylo vidět na celý průchod.
Úzká ulička mezi hradbami, jinak všude okolo byla jen pustina a láva. Nešlo na mě vidět z žádné strany a ani ne z vrchu, i když na nebi jsem jediný predátor nyní já. Všichni Shinigami odešli z podsvětí, v lidském světě se pravidelně vyskytovali, takže tam měli i zázemí a tak to pro ně problém nebyl. Drobná písečná bouře se začala zvedat a viditelnost začala být mizernější, což byla pro mě výhoda, jestli hodlám zaútočit ze zálohy.
V dáli jsem je spatřil přesně na čas. Podíval jsem se na své hodinky. Bylo jich deset, nejspíše mladí démoni. Tři z nich táhli velkou klec se zajatcem. Další tři šli před nimi a zase tři za nimi a nakonec úplně vzadu byl démon, který byl evidentně starší než oni, zamířil jsem na něj svůj pohled a pořádně jsem si ho prohlédnul. Určitě se jednalo o jednoho z hlavních démonů.
Rychle jsem nalistoval knihu s hlavními démony a zjišťoval, který je mu nejpodobnější. Belzebub démon obžerství. Je další na mém seznamu. Nedám si pokoj dokud nebudou všichni mrtví. Sedm démonů pro sedm hříchů. Leviathan a Lucifer jsou již po smrti a další je budou brzy následovat.
Znovu jsem si vzpomněl, jak Leviathan zabil mého nejlepšího přítele a znovu jsem pocítil neuvěřitelný hněv, který jsem nedokázal zastavit. Je čas, zvedl jsem se, když vstoupili mezi hradby. Za ten čas strávený zde, jsem si uvědomil, že smrt je naprosto nevyhnutelná a jen jí někomu uspíšíme.
Zvedl jsem se ze svého střešního úkrytu, schoval knihu zpět do ruksaku, který jsem si přehodil přes záda, nasadil kapuci a přetáhl šálu přes nos. Nepotřebuji, aby viděli mojí tvář. Kdyby náhodou někdo z nich přežil. Už se o mě v pekle něco málo rozkřiklo.
Rozmyslel si komu sloužit, bude lepší, když si budou myslet, že je napadl Shinigami, než dědic trůnu.
Svojí korunu jsem zahrabal pod zem, daleko v jednom hlubokém lese s nadějí že jí nebudu muset už nikdy hledat. Zdálo se mi to jako rozumné řešení. Nechci, aby se dostala do nesprávných rukou a tak, kdyby mě náhodou chytili bude v bezpečí. Tedy za předpokladu, že kolem nebude nějaký pes hledat kost, ale to snad nehrozí. Při mé smrti bude ztracená na vždy a tak by to mělo i být.
Ještě trochu jsem si povytáhl šálu nahoru, abych zakryl svůj obličej a z pravého boku vytáhl dýku, se kterou jsem si pohodil v ruce, abych jí trochu potěžkal. "Dobře," Rychle jsem roztáhl svá křídla, kvůli kterým jsem mírně zaškobrtal, neboť vítr byl silnější a opřel se do nich.
V tuto chvíli si mě již mohli všimnout a tak jsem začal jednat.
