Další ztracené dny, nyní jsem si už jistý, že Jungkook již je naprosto bez mé krve. Nechal jsem mu litrovou láhev pro případ jako je tenhle, ale nyní jsem si jist, že ej už i bez ní. Za tu dobu přeci už museli přijít na to, že on není já. Tedy alespoň v to musím pořád doufat. Hledají mě už? Ví to vůbec? Jediné v čem můžu mít jistotu je, že mé srdce pořád nenašel, neboť to bych tu už nebyl.
Uslyšel jsem rachot za mohutnými mřížemi. Byl to po tak dlouhé době, naprosto neobvyklí zvuk. Většinu času je tu naprosté ticho, ve kterém jsem měl možnost přemýšlet. Můj obličej zahalil malí stín vycházející z okna, které jako jediný osvětloval moje vězení.
Prudce jsem otočil hlavu a zadíval se na malého hnědého ptáčka s bílím bříškem a mé prvotní nadšení rázem pominulo a znovu jsem sklopil hlavu k zemi a zavřel oči. Naděje odešla stejně rychle jako přišla.
Počkat! Co by dělal pták z lidského světa v podsvětí? Znovu jsem se ohlédl a tentokrát již nebyl na okně. Kde je? Že by se mi to zdálo? Po chvíli se ale vrátil. Již si nesedl na okenní římsu mezi úzké mříže, ale vletěl přímo za mnou a v tu chvíli mi to začínalo docházet.
Z venku se ozval hluk, kterého si ale ptáček vůbec nevšímal. Vypadalo to, že dokonce protočil oči. "Taehyugnu," ozvalo se a já jsem poznal hlas, který jsem tak strašně dlouho neslyšel. Byl to on. Proboha byl to on. Přišli mě zachránit. "Hobi," pronesl jsem chraplavě a nadšeně.
Ve chvilce ze s ptáčka na zemi stal můj kamarád, kterého jsem snad v životě neviděl raději. "Rád tě vidím, vypadáš zřízeně, ale neboj brzo tě odtud dostaneme." Snažil se mě osvobodit z pout, ale moc mu to nešlo. "Sakra," zaklel, když se ocel ani nehnula.
"Tohle nemám ani šanci nějak překousat." Konstatoval s pohledem na silná pouta. Dveře zavrzali a oba jsme se spěšně ohlédli na příchozí. "Promiň, že nám to tak dlouho trvalo." Ve dveřích se obvil Jimin. Skoro jsem ho nepoznal, jeho vlasy už nenesly růžový nádech, ale byli černé.
Hned za ním se objevil i Kiugi. "Je to on?" Optal se nepříjemně Hoseoka. "Je to on, poznal mě." Na Kiugiho tváři se objevil mírný úsměv a přikývl. "Rád tě vidím bráško." Řekl už daleko mileji. "Já tebe taky," cukl jsem s řetězy, jako bych naprosto zapomněl, že je mám.
"Kiu?" Zvedl jeden z řetězů Hoseok. "Bojíš se, že by jsi si zlomil zuby?" Zakřenil se a přikývl. "Jak jinak," Kiugi se přiblížil a chytil řetěz do ruky, že které se mu začal řinou písek, který v jedné malé vlnce přeťal okovy a to stejné i na druhé.
"Je čas jít, našli jsem ho. Sraz u Loděnice." Zaznělo mi v hlavě. Je jich tu víc. Jimin se rozešel ke dveřím cely a já jsem se snažil zvednout na nohy, které jsem tak dlouho nepoužil. "To se ti nejspíše nepovede. Nech mě ti pomoc." Pronesl Kiugi a než jsem si uvědomil, co se děje mě už nesl v náručí z místnosti pryč.
