"Měl by jsi zjistit, co se vlastně stalo, jestli je Uriel ten kdo si myslím, tak nechce peklo ovládnout, ale zničit." Seokjin si povzdechl a zadíval se na prázdný porcelánový šálek. Nyní vypadal velice zkroušeně, takového jsem ho ještě nikdy neviděl. "Chci pomoc, ale už tak padlo dost mích upírů. Je jen otázka času, kdy se všichni přesídlíme na druhou stranu. Bojím se, že se naše existence provalí a budeme v ohrožení, trvalo to několik staletí, než se z naší existence stala jen legenda."
Promnul si kořen nosu a zadíval se na jeden obraz, který znázorňoval tři oblasti, jedna z nich byla země a další měli znázorňovat peklo a zřejmě nebe. "Možná ti přijdu jako zbabělec, co utíká z boje, ale tak to není. Nemůžu ohrozit svůj druh, jsem za jejich životy zodpovědný. Nemůžu si dovolit další ztráty. To snad chápeš. Dal jsem jim slib, že se o ně postarám a nehodlám ho porušit." Seokjin zamrkal ve snaze zahnat lesklé oči.
"Nemáš se mi co ospravedlňovat, chápu tvé postavení a priority. Upíři si lepšího vůdce přát nemohli. Postarej se o svůj druh a trůn nech na mě." Poplácal jsem ho po rameni, až teď jsem konečně poznal toho Kim Seokjina. Upír, který za všech okolností bude bránit svůj druh, bránit svojí rodinu.
Byl to člověk, který si přál založit rodinu, avšak osud mu přichystal něco jiného, i přes to vše našel v tom špatném krásu a stvořil si svojí rodinu. "Jine." Pousmál jsem se na něj a počkal až se naše pohledy střetnou. "Obdivuji tě, pokud to vše dobře dopadne budeš u dvora vždy vítán."
"Je čas jít, něco mě napadlo. Prozatím sbohem můj příteli." Otevřel jsem mávnutím křídel dveře a vydal se zpět stejnou cestou až ke střeše odkud už jsem konečně roztáhl pořádně svá křídla naplno, za tu chvíli, co jsem je měl u sebe mi trochu ztuhla, tak jsem musel mávnout dvakrát, abych je trochu rozhýbal. "Tady jsou vaše zbraně, pane." Za mnou se objevili dva chlapci a podali mi veškeré mé věci.
U Jungkooka doma přeci něco musí být, tím jsem si jistý. Vedl si deníky, určitě se v nich něco dozvím a poté si zkusím promluvit s mrtvými, ti ví přece hodně věcí. Když se tam zastavím, vlastně o Urielovi nic nevím a ani nevím, jak zabil nesmrtelného. Tolik otázek a žádné odpovědi. Sakra! Zaklel jsem si, znovu mě začala třeštit hlava, vždy se mi to stávalo během zkoušek ve škole, když se snažím myslet na moc věcí najednou. Měl bych na chvíli vypnout, ale to nyní nemohu. Každou chvílí umírají další a další.
Vznesl jsem se nad temná mračna a zamířil si to k opuštěnému domu, kde před pár stoletími přežíval Jungkook. Doufal jsem při první návštěvě, že by jsme se sem vrátili společně, dali to do pořádku a žili tu společně. To však už v té době byla bláhová představa a nyní jen pouhá iluze, která se nikdy nesplní.
Znovu jsem pociťoval hněv, který mě začal sžírat. Cítím se být ukřivděný. Nikdy jsem si nepřál být z tohoto světa, nikdy jsem si nepřál vládnout, nikdy jsem si nepřál žít! Hněv sílil a já nechal své ruce vzplát, nebránil jsem ohni se šířit, až jsem byl v plamenech celý. Bolelo to a štípalo, ale mé tělo bylo bez jediné spáleniny, či shořelého vlasu. Ta bolest mě nádherně uklidňovala a přiváděla zpět ke zdravému uvažování.
Už jsem dole spatřil obydlí, nechal plameny zmizet a sestoupil jsem tedy dolů. Nebylo tu ani živáčka, přeci jen dům byl na úplném okraji města a cesta zde končila k tomu všemu, nyní není dobré, aby se tu kdokoliv jen tam potuloval. Všichni se bojí a nikdo neví, kdo je či není nepřítel.
