Z minut se stali hodiny a z hodin dny, netuším jako dlouho tu už jsem. Venkovní podnebí se prohodilo už tolikrát, že jsem to už přestal počítat. Vydává se za mě, a já s tím nic nezmůžu. "Tak co ještě jsi to nevzdal? Došel ke mě. Neměl jsem ani energii zvednout hlavu. Nedával mi najíst nedával mi ani moc napít. "Musím uznat, že máš tvrdý kořínek. Většina to vzdala po týdnu, zdá se, že tu tvrdohlavost si zdědil po mě." Zasmál se a klekl si vedle mě.
"Tvůj život je celkem hezký, pěkná rodinka že?" Položil přede mě obrázek Kiugiho a jeho rodiny, který byl položený u krbu v jejich domě. Cukl jsem řetězy, ale jen drobně zachrastěli neměl jsem energii na víc. Nyní jsem si jistý, že bych nedokázal ani se udržet na vlastních nohou.
"Pěkná rodinka, bude škoda se jich zbavit," zapálil obrázek a já jsem nechal slzy stékat po mé tváři. Chci jim pomoc, ale jsem naprosto bezbranný. Ta bezmoc mě užírá a já s tím nemohu nic udělat. "Čekal bych, ale že vás bude víc." Pokrčil rameny. "Jen čtyři. Kiugi, Yoongi a JK. Vy jste mi sebranka."
Cože? On neví o ostatních. Felix, Namjoon, Hoseok a ostatní nic? To je divné, třeba tuší, že to nejsem já. Znovu jsem našel naději v tom, že by mě někdo osvobodil. "Aspoň někoho mám, ty jsi jen kupuješ démony ze větší moc. Je mi tě celkem líto dědečku. Jak dlouho už prosím tě žiješ a za tu celou dobu jsem nenašel rodinu, neměl děti, neusadil se. Jen sedíš někde v kopce a plánuješ zničení světa." Nesnášel jsem ho a každá jeho návštěva mi dávala možnost si do něj rejpnout. Vím, že má slova bere na lehkou váhu, ale doufám, že aspoň v hloubi své duše ho to donutí přemýšlet.
"Taehyungie, nevím kdo teď hnije v kopce." Zvedl mi hlavu a poplácal mě po tváři. "Jenže já tu nejsem dobrovolně. Nevím pořád čeho se tím snažíš dosáhnou, jak znám Jungkooka mé srdce ti nedá, ani se kurva dobrou kuřbu." Zašklebím se a po dlouhé době se usměji. Štvu ho a to hodně, alespoň nějaké rozptýlení po těch dnech. Jsem i celkem rád, když dojde není tu potom taková nuda.
"Co takhle to tu vymalovat na modro." Můj úsměv mě rázně přešel a zděšeně jsem se na něj podíval. Můj pohled naprostého zděšení se mu očividně líbil až mu zacukali koutky. Vytáhl z kapsy malou dýku a chvíli se díval na lesknoucí se čepel.
"Budu hodný nechám tě vybrat." Přiblížil hrot dýky k mému obličeji a já celkem hlasitě polkl. Z tohoto se stejně nedostanu, už nemám co ztratit. "Do srdce, ale to tu není." Snažil jsem se tvářit sebevědomě i když vím, že mi to nejspíše moc nešlo. "Vtipné," poznamenal a bodl mi nůž do hrudi. "Máš pravdu pořád tam není a dokud ho nebudu mít budu tě do hrudi bodat pořád a pořád, dokud bolestí neomdlíš." Vytáhl hrot a znovu na stejné místo zatlačil. Bolest byla nesnesitelná a mě vyhrkli do očí slzy. Netrvalo dlouho a začal jsem i křičet, dokud mě konečně nepohltila milosrdná tma.
