"Stalo se to už víc jak před sto padesáti lety. Ten čas po smrti opravdu letí. Tehdy nám s Hanem bylo necelých osmnáct. Pocházeli jsme z celkem bohaté rodiny, která vlastnila dost movitých statků. Dá se říct taká šlechta, jediný potomci, já a Han. Milované děti.
Jenže když někdo něco má, ostatní mu to závidí. Toho osudového dne jsme seděli společně s Hanem ve velké jídelně a měli už takový hlad, že jsme se do jídla pustili první. Za nedlouho potom co jsme se do syta najedli došli rodiče a služebnictvo.
Ani mě, ani Hanovi nebylo dobře. V jídle byl jed. Oba jsme skončili na zemi v křečích a o chvíli později, která pro nás byla jako věčnost jsme konečně umřeli. Má duše opustila mé tělo a já jsem viděla matku, jak drží naše těla v objetí a hystericky brečí. Měla nás nadevše ráda, byli jsme celý její svět.
Její láska nás nenechala odejít, někdy si říkám jestli to nebylo špatně. Věčnost na druhé straně, bojící se, že přijde druhý konec a co bude pak. Ten strach z neznáma je obrovský.
Chtěli jsme se vrátit, ale jako duše bez těla nás nikdo neviděl. Chvíli po naší smrti se před námi zjevil shinigami. Oba nás neuvěřitelně vyděsila. Mady jedna z nejstarších. Dovedla nás na druhou stranu, kde jsme znovu nabili hmotné formy a stali se tím čím jsme.
Mey si povzdechla a znovu prohrábla lávu. "Neměli jsme se vracet do lidského světa, bylo nám to zakázáno. Lidé se nesmí dozvědět, co se stane po smrti a o existenci různých stvoření. Naštěstí po miléniích už skoro nikdo nevěří na upíry a vlkodlaky a všichni je berou jako krásné náměty na filmy a tak to musí zůstat."
"My však byli mladí a potřebovali jsme se pomstít. Nikdo nás nehledal, všichni měli svých starostí dost. Našli jsme si medium, které bylo ochotné nás odvést na druhou stranu a našli našeho vraha."
Mey se zasekla a zesmutněla. "Pomsta nikdy nic neřeší, to jsme zjistili vzápětí. Naše životy to nevrtí a naši stále truchlili, avšak jsem alespoň zabránili tomu, že by naši také umřeli, i když se na to dívám zpětně si myslím, že by to bylo lepší."
"Matka brzy po naší smrti zemřela, její žal byl tak velký až jí pohltil. Jednoho dne jsme se k ní chtěli vkradnout a říct jí ať se netrápí, že jsem tu, jenže to by byla poslední kapka do rakve. Bylo nám zakázáno se zjevit příbuzným, pod výhružkou smrti, ale my to přesto chtěli udělat.
"Toho dne se tam zjevil Asmodeus, který nás zastavil. Vůbec si nechci představovat, jak to mohlo dopadnout." Asmodeus jeden z nejvyšších 7 démonů lidských hříchů.
"Přišel zabít mé rodiče......." Chtěli jsme mu v tom zabránit, ale byl o dost mocnější. "Poslední slova co nám řekl, byla potkáte se na druhé straně a usmál se na nás. V tu chvíli jsme ho oba proklínali, ale naši opravdu skončili na druhé stejně jako my. Naše láska je znovuzrodila a my mohli být znovu rodina. Nikdy jsem neměl možnost mu poděkovat až do teď. Nikdy to nebyla bestie."