Odešla....
Dlouhou dobu jsem se ještě díval do dáli a viděl, jak se obloha více rozjasňuje a nechává pronikat více svitu z oblohy.
Znovu jsem byl sám, proč všichni kolem mě umírají. Sedl jsme si na břeh a objal si kolena. Připadal jsem si v tu chvíli, tak sám a opuštěný. Okolní naprostý klid tomu úplně nepřidal. Jsem znovu sám.
Vždy jsem byl zvyklí mít kolem sebe vždy někoho, alespoň Han nebo Namjoon to byli. Nikdy jsem nebyl úplně sám až do teď. Proč jsem jen musel být toho dne tak zvědaví a jít do toho zpropadeného Podsvětí.
Jak by to vypadalo, kdyby se nic z toho nestalo?" Protočil jsem nad sebou oči. "Osudu bych se nevyhnul, tak či onak." Vzal jsem jeden malí kamínek a hodil ho do moře.
"Už na to nemám náladu," napadl mě ten vůbec nejšílenější nápad, který jsem mohl mít. Je to čiré šílenství, ale já už se nemíním jen tak schovávat ve stínech, jako nějaká lovná zvěř.
Jsem přeci syn Háda, jsem král! Nemůžu se přeci jen tak něčeho zaleknout a krčit se v koutě jako nějaká slepice a jen čekat na příležitost. Je na čase si přestat hrát a jít rovnou pro to, co mi patří.
Sám sebe nechápu, že jsem se odhodlal to udělat. Prostě naběhnu do paláce, hlava nehlava a uvidím. Buď vyhraji nebo zemřu, nemám co ztratit, tedy kromě Jungkooka, který stejně nikdy nezemře.
Ještě jsem se naposledy zadíval na oblohu a hlavou mi proběhlo, není snad krásný den na umírání. Roztáhl jsem svá křídla a vydal se ke hradu.
Já už se nehodlám schovávat. Letěl jsem vstříc městu, které už bylo úplně lidu prázdné. docela z toho mrazilo, pamatuji si ten festival, kde se všichni smáli a byli šťastní. Ty časy se musí navrátit.
Doletěl jsem před hrad a snesl se k zemi. Mé boty cinkli o mramorovou podlahu. Jsem doma, ušklíbl jsem se a máchl jsem silně křídly směrem k velkým vratům, které hlasitě zařinčeli.
Netrvalo dlouho a otevřeli se. "Co chceš?" Pronesl jeden z příchozích démonů, dříve než mě uviděl. "Přišel jsem si pro to, co mi právem náleží." Naklonil jsem hlavu na bok a s šíleným úsměvem jsem se na něj zadíval.
"Jdu snad nevhod." Zasmál jsem se a všichni démoni znejistili. "Na něj!" Zakřičel jeden z nich a tři se na mě vrhli. "Další zbytečné krveprolití...."
Než se ke mě dostali máchl jsem křídly v úrovni jejich krku a všem jsem utnul hlavu. Mé temná křídla smáčela ještě černější krev, která po malých pramíncích začala odkapávat na mramorovou podlahu a tvořit malé kaluže.
"Nechci nikomu z vás ublížit, proč je to tak těžké pochopit." Prsty jsem přejel po vrstvě krve, která mi zůstala na křídlech. Nechutné....
Jestli hodláte zaútočit skončíte jako oni. Podíval jsem se na jednu z utržených hlav a kupodivu mě ten pohled už nepřišel odporný, zvykl jsem si na smrt. Zvykl jsem si na vraždění, jako Jungkook. Mých obětí mi přestává být líto. Problesklo mi hlavou a opravdu se mi nelíbilo, kam to směřuje.
"Tak co si vyberete? Odstoupíte mi z cesty a bude žít nebo se přidáte ke svým přátelům?" Naklonil jsem hlavu na bok a vyčkával na jejich odpověď. "Volba je na vás. Já nejsem bestie." I když u toho posledního začínám mít pocit, že to již pravda není.
Nejspíše začnu vydávat čatěji. Mám toho teď předepsaného dost a kdybych vydávala co týden tak to dopíšu za 3 roky. Což úplně nechci
