Otevřel jsem oči a znovu jsem byl v podsvětí, tentokrát to již nebyla žádná vize z minulosti, ale realita. Uvolnil jsem sevření listů vrby a protáhl si ruku, kterou jsem měl křečovitě sevřenou. Ty stromi jsou opravdu úžasné, ještě jednou jsem se pokochal září posvátných vrb a poté se otočil na Mey, která se usmívala, ale bylo vidět, že brečela.
"V pořádku?" Optal jsem se a ona se jen uchechtla a utřela si zbylé slzičky z obličeje. "Bylo moc dojemné znovu slyšet bratra." Chápavě jsem přikývl, sám jsem měl ještě uslzené oči ze znovu shledání svého nejlepšího kamaráda a vědomí, že je mrtví je pro mě pořád strašně čerstvé a nevím kdy se s tím dokážu smířit. Pořád to v nitru popírám a to není dobré.
"Co jsi se dozvěděl?" Začala vyzvídat. "Ne moc pěknou minulost." Za námi se zjevila má matka. Vypadala překrásně. Už vím po kom jsem zdědil tu krásu. Mey se lehce uklonila. Zdá se, že vůči ní chová respekt a není se čemu divit.
"Mey myslím, že by jsi se měla vydat do lidského světa a schovat se někam do bezpečí. Toto není místo pro tebe." Chtěla něco namítat, ale raději sklopila pohled a přikývla na souhlas. "Když si myslíte, že je to nejlepší nápad, tak ano. Ale chtěla jsem být užitečná, pochopte to!" Přesto odporovala, její povaha jí nedala.
"Kopec odvahy ždibec rozvahy, nechci pochovat i tebe. Prosím." Mey tedy se jen zdvořile uklonila a zamířila si to k lodi. "A ty pojď se mnou."
Neměl jsem důvod jí nevěřit. Přeci jen je to má matka. "Vím, kde je Jungkook. Dostanu tě k němu, ale nevím v jakém stavu bude. Bojím se, jestli jsme ho už neztratili." Ona ví kde je.
Oči se mi rozzářili a na tváři se mi usadil ohromný úsměv. "Opravdu," pomalu jsem tomu ani nemohl uvěřit, v nitru jsem cítil štěstí po třech měsících se konečně odrazím z místa. To je neuvěřitelné avšak hned na to jsem si uvědomil toho chlapce, a že jsem pro Jungkooka jen jistou náhradou.
"Taehyungu copak tě trápí?" Podívala se na mě nejistě. "Proč ten chlapec vypadal jako já?" Sklopila pohled. "Doufal jsem, že tento den nikdy nepřijde. Nikdy jsi se neměl dozvědět o našem světě."
Posadila se na břeh a zahleděla se do dálky. "Jak to," nechápu to. "To je minulost, o které se nemluví. Možná tvá babička nebyla nejvlídnější vládkyně, ale i tak si to nezasloužila."
"On neumřel, nebyl z tohoto světa. Byl synem archandělů a jeho smrt zapříčinila jen jeho zrození." Mávla rukou před sebe a zářivý prach se zvedl do vzduchu, aniž by se ho dotkla. "Duše je neuvěřitelně zvláštní věc." Pronesla spíše pro sebe, jako by byla na chvíli úplně někde jinde, ale podle výrazu to nebylo šťastné místo.
"Stal se dalším Urielem. Zhrocený nenávistí k celému světu. Nemohl se již vrátit do lidského světa. Rozhodl se pomstít a vydal se do podsvětí. Nevím, kdo ho dostal přes hranici. Snažil se najít Jungkooka v úmyslu ho zabít, ale našel jen hrad a tak se rozhodl pomstít přímo Hádes."
Teď ji mi to začíná docházet. "On jí?" Přikývla na souhlas. "Nikdo o tom neví, jediné štěstí je, že se nikdy nikdo nezajímá čí je druhá krev, ale kdyby to někdo zjistil, nejspíše by z toho byl skandál. Teď už na tom ale nesejde."
Z prachu se zformovala silueta s mojí podobou. "Je až neuvěřitelné jako moc jsi mu podobný." Dotkla se prachu a ten se ve vteřině roztříštil.
Vím, že čtvrtek není, ale chci vám udělat radost. V reálném životě jsem momentálně naštvala nedopatřením spoustu lidí a začínám pochybovat o tom, že jsem hodný člověk. Takže aspoň někomu zvednu radost tímhle snad tedy.
