"Jungkook to ví?" Musel jsem se jí na to zeptat. Přeci jen znal ho. Ba kdyby jen znal on ho evidentně miloval. Co se mu mohlo honit jen v ten okamžik za deštivého večera před Podsvětím. Co to jen mohlo být.
"Těžko říct. Věděl to určitě. Poté co se stalo se snažil najít Jungkooka, jenže pro něj již nebyl na prvním místě." Poklesla jí nálada a peří na jejich křídlech jemně pročísl ranní vánek, jakož tak i její vlasy.
"A co pro něj bylo na prvním místě?" Láska je přeci nade vším, nic není důležitější než osoba, do které se člověk bezhlavě zamiluje. "Moc, moc dokáže z každého udělat bestii."
Znovu jsem si vybavil Jungkookovu knihu. "Prahl po moci až mu nebylo pomoci." Vykulila své zelenomodré oči a byla opravdu překvapená. "Divím se, že ti jí nechal přečíst. Sama jsem se skoro k jeho dílům nedostala."
Podrbal jsem se na zátylku. "No vlastně nejdřív jsem četl jeho knihy až poté mi došlo, že je to on." Jo byl jsme naprosto nechápaví a nedokázal jsem si dát dvě a dvě dohromady.
"Zajímavé, jak jsi se vůbec k nim dostal?" Pousmála se a zadívala se na zesvětlující mračna. "Vlastně až bylo nejtěžší najít celé vydání, ale nejspíše to bylo, když jsem si to bez vypůjčení vzal od Yoongiho." Máma se nefalšovaně zasmála až se popadla za břicho.
"Osud je opravdu zvláštní věc, u které i když mám spoustu věcí předurčených tě dokáže dostat." Položila mi ruku na rameno a snažila se rozdýchat svůj smích.
"Pročpak?" Jsem vyveden z míry. "Jde o to, že když jsem přikývla na proroctví a měla tě mít, Yoongi z toho naprosto šílel. Hned na začátku mi řekl, že to dítě i kdyby se snažil sebe víc bude nenávidět, ale to se nestalo. Ty noční můry co jsi míval, v dospívání, byli jen útržky minulosti a nenaplněná proroctví."
"Nakonec přeci jen to byl on, kdo tě do lidského světa odnesl v domnění, že se ti povede vyhnout se proroctví. Viděl, jak jsi vyrůstal, nahlížel ti v noci do myšlenek a poté mi říkal, jaký jsi měl den." Po tváři jí ztekla jedna neposedná slza.
"Chtěla jsem tě navštívit sama, ale bylo to moc riskantní. U Giho všichni věděli, že s tebou nechce mít nic společného a tím, že je nightmare, nebylo ani sebemenší podezření, že chodí za dětmi."
"Takže, Yoongi to věděl od samého začátku?" Jemně přikývla. Chtěl mě jen chránit, kdyby chtěl mohl to hned říct Namjoonovi nebo komukoliv jinému.
"Mrzí mě, že jsem se o tebe nepostarala. Musel jsi vyrůstat sám bez rodiny, ale jsem na tebe pyšné vyrostl si do úžasného mladého muže." Sevřela mě pevně v obětí.
"Nyní můj čas už nadešel. Je čas jít." Zadívala se na vycházející slunce, které alespoň trochu vylezlo z pod vrstvy tmavých mraků.
Nelíbilo se mi kam to směřuje a bál jsem se, že mám pravdu. "Sbohem synku." Roztáhla křídla, které se pomalu měnili na rudozlatý prach a ona s nimi. Rozplynula se na prach a ten poté odvál vítr do dáli.
Je mrtvá... Nadešel její čas.
