Opravdu stál přede mnou Namjoon z masa a kostí. Nebyl to duch, byl živý a cítil jsem jak dýchá. Je zpět mezi živými. "Vypadáš jako by jsi viděl ducha." Prones s úsměvem a tím ukázal své perfektní dolíčky, které jsem ani nevěřil, že mi budou tolik chybět. Od ducha však neměl daleko, jeho zorničky zešedli a vlasy měl bělavé jako jeho kůže.
"Jak je to možné." Dvěma ráznými kroky jsem se k němu přiblížil a objal ho. "Chyběl jsi mi," brečel jsem. Tak neuvěřitelně mi scházel a nyní je zpět mezi živými. "Já vím Tae, dával jsme na tebe celou tu dobu pozor, viděl jak se trápíš. Mrzí mě, že jsem Háda nesnášel, nevěděl jsem, že ti tím ubližuji. Věděl jsem, že umřu za přičinění Háda, ale myslel jsem, že mě on zabije a ne, že za něj položím život. Moc mě to mrzí." Také uronil slzy.
"Jo ještě tu mám pro tebe jedno překvapení z podsvětí. Mady chtěla, abych ti ho přivedl. Samotného by ho neposlala, je to ještě pískle." Usmál se a svůj pohled zamířil ke svým nohou, kde byl malí pejsek. "Hádes přece potřebuje svého Kerberose a tento je tvůj."
Vedle Namjoona na zemi byl malí krémově černý pejsek, který pořád vrtěl ocáskem a hned jak jsem se na něj podíval se ke mě rozešel a přitulil se k mé noze. "Měl by jsi si ho pojmenovat. Vím, že jako mladší jsi chtěl psa, ale na bytě jste s Hanem mít zvířata nemohli. Jak, že jsi ho chtěl pojmenovat, já už si to nepamatuji?"
Uchopil jsem tu malou kuličku do rukou a viděl, jak se mermomocí snaží mi olíznout obličej. "Yeontan," to jméno se i k němu hodí. Kdysi se mi o něm zdálo. Ty sny byli střípky minulosti i budoucnosti.
"Ahoj Yeontane," přitulil jsem si ho k sobě. Nyní jsem po dlouhé době pocítil opravdu radost, která se hned neproměnila ve strach, či nejistotu. Měl jsem opravdu důvod se usmívat.
"Síla Shinigami je opravdu velká a to i po její smrti." Úplně jsem zapomněla, že kněžka tu vlastně je. "To ano." Pousmál se na ní Namjoon. "Měli by jsme jít. Potřebovala bych s tebou ještě mluvit. Co říkáte na šálek dobrého čaje?" Oba jsme přikývli na souhlas.
Oddělal knihu na stojan a já si až teď všiml, co to vlastně bylo. "To je?" Větu jsem nechal nedotčenou. Kněžna se podívala na přebal knihy a přikývla na souhlas. Kniha vázaná v lidské kůži, říkal jsem si, že tu cítím takový pofidérní odér.
"Mohl bych si jí někdy vypůjčit." Znovu se zadívala na knihu a poté na mě. "Nejspíše v této situaci by bylo vhodné, aby jsi si jí vzal." Vzala kus starého plátna a zabalila knihu do něj. "Je tvá, užij jí dobře. S některými silami není úplně radno si zahrávat, ale to určitě víš."
Chtěla jsem to mít delší, ale spolubydlící mě táhne pít. Doufám, že také užíváte volna. Copak plánujete?
