Slibuji..

Nic nedávalo smysl

Otočila jsem se ke "vchodu" kde zrovna stál Tom. Jeho výraz byl bez emocí, nic jsem z toho nedokázala vyčíst. Něco mu vadilo ale bojím se vůbec ho na něco zeptat, neboť vypadá na prasknutí. "co to tu kurva děláte?!" jemně vykřikl Tomáš který i tak ze mě nespouštěl oči. Všichni jsme si navzájem vyměnili pohledy. Nikdo nic nevěděl, nikdo nevěděl jak se má zachovat. Nikdy jsem neviděla Toma až tak moc naštvaného. Jakoby to nebyl on. "Tome to není jak to vypadá" najednou jsem řekla tichým hlasem, sama sebe jsem se teď chtěla proklínat za to že jsem vůbec něco řekla. Jednoduše jsem to zhoršila. "a jak to teda má vypadat?! líbáš se tu s ním ale na druhé vůbec nemyslíš že?!" . Tohle si o mě fakt myslí? To snad nemůže myslet vážně. "jak jen ty tohle můžeš říct? já tu byla pro tebe furt, vždy jsme si pomáhali a ty teď tohle?!" stoupla jsem si, přišla jsem k němu blíž a koukla se mu do očí. Kluci tam furt seděli, nevěděli co mají dělat. Ale já už jsem měla jasno, ne vždy ten vztah s tím druhým bude růžový. "Tome až se rozhodneš co chceš, potom se ozvi. Nebaví mě už tyhle dny kdy se ke mně a ke klukům chováš tak jak nemáš. Znám tě dlouho a vím že tohle nejsi ty" koukla jsem se na něho a moje slova ho zasáhla. Díval se na mě a měl úplně kamenný výraz. Prošla jsem kolem něho a šla jsem ven. Neměla jsem zde auto, takže to znamená že budu muset jít několik minut ke mně domů.
Celou cestu jsem přemýšlela proč byl takový, proč mu to vadilo. Vůbec jsem ho nepoznávala. Nebyl to on, ne teď a tam. Mrzelo mě to, mrzela mě celá ta situace ale už to nemůžu vzít zpátky. Ani on a ani já.

Když jsem došla domů, hned jsem si sundala oblečení a šla do šatníku. Vzala jsem si klasicky dlouhé triko a červené tanga. Hned po téhle činnosti jsem šla do koupelny se odlíčit. Když už jsem byla hotová šla jsem si lehnout. Doufala jsem že se mezi námi to nějak urovná a zapomeneme na to co se stalo. S těmito myšlenkami jsem usnula.

Ráno jsem se probudila kolem 7 hodiny ráno. Na to že asi dneska nikam nepůjdu, jsem vstala. Hned jsem si to zamířila do koupelny, neměla jsem vůbec hlad a násilím do sebe jídlo dávat nebudu. Když jsem si vyčistila zuby, šla jsem si sednou na gauč a dívat se na něco v televizi, v tom mi někdo zazvonil na byt. Hned jsem tedy vydala ke dveřím. Otevřela jsem je a stál tam Andy. "Ahoj" řekl a díval se do země, podle všeho se cítil provinile i když neměl důvod. "Ahoj, pojď dovnitř" dořekla jsem a on tak učinil. Šel si sednou na gauč jak tělo bez duše. Nemluvil, furt se díval do země. Sedla jsem si k němu a zeptala se "Andy, co se děje?" Koukl se na mě a až teď jsem viděla že má kruhy pod očima. Podle všeho nespal celou noc. "Andy" zopakovala jsem když nic neříkal, zhluboka se nadechl a řekl "kluci se porvali"
Zastavil se mi dech a hned mi naskakovalo proč? Z jakého důvodu? "Proč?" To bylo jediné co jsem mohla v téhle situaci říct. "Kvůli tomu včerejšku. Když si odešla, Tom se ještě víc nasral. Dominik vstal ale hned mu přiletěla pěst. My s kluky jsme je od sebe museli odtrhávat" když to říkal, jak kdyby se mi zastavil svět. Nedokázala jsem vnímat, jediné na co jsem se vzmohla bylo říct "chci je vidět" odešla jsem a hned jsem vyšla. Vzala jsem si na sebe mikinu a tepláky.
Když jsme vyjeli z domu s Andym do studia a vycházeli schody zmocnilo se mě napětí a nervozita.
Byli jsme už u dveří, kdy Andy chytl za kliku. Vevnitř bylo obrovské ticho, jako kdyby se zde všichni navzájem zabili. Nikoho jsem neslyšela a nikoho neviděla. Ale když jsem se koukla za roh viděla jsem tam Jakuba který sedí na židli a obličej má v dlaních. "Jakube?" Řekla jsem potichu ale slyšel to. Jeho zarudlé oči mluvily za vše. Nic nedávalo smysl, Tom, rvačka, nálady. Jakub si stoupl a popošel blíž, když stál blízko u mě, stáhl mě do obětí. Obětí jsem mu opětovala. Stáli jsme tam necelých 5 minut v obětí a v úplném tichu. Po chvilce spustil "to co se zde stalo včera se nemělo stát, ne v takovém měřítku" stiskl mě ještě víc.
Když jsme si šli sednout na gauč všechno mi řekl, jak to probíhalo ale neřekl mi jediné. Kde jsou teď? Bylo vidět že o tom nechce mluvit ale nakonec řekl "oba jsou v nemocnici. Porvali se tak moc že my všichni jsme je nedokázali od sebe nějak odtrhnout" zastavil se mi dech a cítila jsem jak mi začínají pálit oči od slz. Jakub to viděl, přisedl si ke mně blíž a objal mě. To že teď je někde v nemocnici můj nejlepší kámoš a kluk ke kterému něco cítím je hodně bolavý pocit. Počkat, kluk ke kterému něco cítím? Na tohle teď si sama nedokážu odpovědět ale chci aby oba byli v pořádku. "Můžeme je navštívit až zítra" řekne Jakub který sedí vedle mě s hlavou na mém rameni.

Další kapitola je tu<3