Ráno jsem se probudila s bolestí hlavy a s červenými očima. Celou noc jsem brečela s bolestí a s těží na mým srdci.
Sestra mi už konečně vrátila mobil, takže vím kolik je. Právě je 8:24 a sedím jen na lehátku a koukám se do blba.
Do 10 minut za mnou přijde doktor a namítne, že už můžu jít domů. Začnu se balit. Zkontroluji jestli jsem zde nic nezapomněla a napíšu Jakubovi jestli by pro mě nepřijel.
:ahoj Kubo. Už mě pustili z nemocnice. Nepřijel bys pro mě prosím?
Jakub: jo, jasně. Do 7 minut tam sem. Počkej tam na mě.
Zprávy jsem se dočkala dřív než jsem si myslela.
Do 7 minut se u mě objevil černý mercedes. Kuba vystoupil aby mě mohl obejmout.
Sedla jsem si na sedačku spolujezdce a své věci jsem dala dozadu. Jakub mě pohladil po mé tváři a pak se hned vrátil k řízení. Při jízdě jsme si povídali ale pak přišla moje myšlenka na Jakuba včera v noci. Co když Dominikovi fakt něco udělal? Ale on by přeci nikdy jemu neublížil. Nebo snad jo? Ptala jsem se sama sebe ale nevěděla jsem na to odpověď. "Děje se něco?" Zeptal se Jakub a tím mě přerušil z mého přemýšlení. Koukla jsem se na něho a on se na mě hned otočil. Když jsem nějakou dobu na to neodpovídala, tak pokrčil obočí a tím mi dal najevo, že můžu začít. "Jakube, včera když si odcházel z nemocnice. Kam si jel?" Otázala jsem se nad tím a pokoušela jsem vyčíst z jeho očí nějakou emoci. "Něco vyřídit" řekl suše a dál jel v cestě. Jakube, proč mi do děláš těžší? Zeptala jsem se sama sebe ve svojí hlavě. "Dnes budeš spát u mě" Řekl bez toho aby se na mě aspoň koukl. "Ale však já u tebe nemám žádné věci" podotkla jsem s nervozitou ve slovech. Otočil se na mě když zastavil na křižovatce. "Ale máš. Včera jsem pro ně skočil" řekl a rozjel se. Mně se ulevilo ale ne dost na to abych nemyslela na to, že zrovna on se stavil včera u něho.
Sedíme s Kubou na gauči a povídáme si už přes dvě hodiny. Ze začátku mi přišel jako milý člověk a ukázalo se, že je. "Nedala by sis něco k jídlu?" Zeptal se a u toho se usmíval. Já jsem jen pokývala na souhlas. Jakub vstal a mířil si to do kuchyně. Já po chvilce jsem šla za ním se podívat, co to kuchtí. Sedla jsem si na linku a dívala jsem se na něho jak se mu napínají svaly pod černým tričkem. "Co se tak koukáš?" Zeptal se s úšklebkem a u toho mě pozoroval. Nevěděla jsem, co mám na to říct ale konec konců jsem něco ze sebe dostala. "Na nic, jen že jak se koukám tak umíš vařit líp než já" zasmála jsem se a on semnou. Určitě jsem musela být červená všude. "To si teda nemyslím" řekl na oplátku s mírným úsměvem. Já jsem zakývala hlavou na nesouhlas. "Tak víš co, potom ty mi něco uvaříš a zjistíme kdo to umí lépe" usmál se a pokračoval ve vaření jeho jídla. Sesedla jsem z linky a přistoupila jsem k němu blíž. Obejmula jsem ho. Otočil se na mě a jeho paže omotali můj pas. Koukla jsem se na něho a znova jsem zabořila svoji hlavu do jeho hrudi a dokázala jsem ze sebe dát pouhé "děkuji". Odtáhl se ode mě a zadíval se mi do očí. "Za co děkuješ?" Zeptal se s otazníky v očích. Styděla jsem se a to dost ale svoje pocity jsem teď musela dát ven. "Za to, že ty dva měsíce se o mě tak krásně staráš" usmála jsem se na něho a znova se přitulila do jeho náruče. Jeho jedná ruka byla na mém pase a ta druhá mě hladila po vlasech. Dal mi přitom pusu na čelo.
Líbí se vám tenhle příběh?🤍
ČTEŠ
Slibuji..
Fanfic-příběh má pokračování s názvem: Nelhal mi.. Kluk který slibuje hodně věcí ale i tak to nedodrží. Dodrží to teď a nebo furt to bude nonstop stejný jako kolotoč? -vymyšlený příběh! -je to můj první příběh, takže berte ohledy na to, že ne vždy to bude...
