Ležím na lehátku a koukám se na strop. Furt nedokážu pobrat to, že se něco takového stalo. Moje myšlenky ale vyruší když za dveřmi slyším povědomý hlas který mluví s doktorem. Jsem ráda, že je tu zrovna on a ne nikdo jiný. Po chvilce zírání na dveře vidím jak jeho kroky směřuji ke mně. Začínám mít slzy v očích a on také. Jde ke mně blíže a přitom si mě celou dobu prohlíží. Když už stojí u lehátka, sehne se ke mně a hned mě obejme. Já mu začnu brečet do ramene a cítím, že i on projevil city. "Tak moc mě to mrzí, tak moc" řekne Jakub, který si hned sedne na postel ale nepouští mě ze svého sevření. "Ty víš, že to nebylo kvůli tobě" zkouším přes vzlyky říct srozumitelnou větu. Podle mě Jakuba mrzelo, že jsem to chtěla skončit ale sám neví důvod proč jsem to tak chtěla.
Brečeli jsme několik minut v kuse ale nikdo nic neříkal. Bylo to ze smutku. Oba jsme měli tenhle pocit. Tenhle moment ani nešel popsat. "Proč? Co se stalo? Prosím, řekni mi to" řekl z ničeho nic když jsme se objímali v leže na lehátku.
Koukla jsem se na něho. Upíral na mě ty zaslzené oči v kterých bych vyčetla bolest. "Kubo, prosím ne. Teď ne. Nejsem na to připravená" řekla jsem a u toho jsem popotáhla. Lehla jsem si zase na jeho hrudník a poslouchala jeho srdce které mě nesmírně uklidňovalo. Hladil mě ve vlasech a čas od času mi dával pusu na vlasy.
Probudila jsem se ale nikdo vedle mě neležel. Porozhlédla jsem se po pokoji, nikdo tu nebyl. Nevím kam Kuba odešel ale chápu ho. Nemůže tu semnou strávit věčnost. A když začnu přemýšlet tak si uvědomím, že vlastně ani nevím kolik je hodin.
Po 5 minutách sezení na lehátku s myšlenkami, se znova otevírají dveře od pokoje. V nich stojí Jakub, Tom, Radek, Andy a doktor který s nimi potichu mluví. Určitě si myslí, že spím. Andy si začne prohlížet pokoj. Jde vidět, že nedává jako jediný pozor co jim doktor říká. Když se dostane pohledem k lehátku, uvidí mě jak se na něho dívám. Neváhá a jde přímo ke mně. Hned mě obejme a jeho taky. "Tohle nám už prosím tě nedělej" řekne a u toho vzlykne. Když se odtáhneme, drží mi celou dobu ruku a tiskne ji. Hned když jim doktor dopoví ty věci jdou ke mně. Všichni postupně mě objímají. Jsem ráda, že tu jsou oni a ne on ale zároveň mě to mrzí. Furt k němu chovám city.
Celé ty 4 hodiny si s kluky povídáme a různých věcech. Ale i tak nedokážu zapomenout na ten pohled když jsem ho přistihla v posteli. V naší.
Bylo už něco málo po 8 hodině večer. Kluci už odešli ale Kuba tu ještě zůstal. "Doktor nám říkal, že zítra bys už mohla jít domů" když to dořekl bylo mi těžko. Nemůžu jít do toho domu. Jakub viděl, že jsem se zarazila, tak mi položil ruku na rameno a naklonil hlavu na stranu. "Děje se něco?" Zeptal se když jsem nic neříkala. "Mně to můžeš říct" dodal a furt si mě prohlížel. Přemýšlela jsem nad tím jestli je dobrý mu to říct teď a nebo potom. Jeho ruka přistála na té mé a vyčkával. Sklonila jsem hlavu a nadechla se. Do očí se mi začaly tlačit slzy. Koukla jsem se na něho. Pohladil mě po tváři s kterou mě podpořil. "Do toho domu se nemůžu vrátit" řekla jsem a čekala na jeho reakci. "Nechápu. Proč?" Zeptal se se starostí a furt mi držel ruku. Nadechla jsem se a vydechla. "Protože.., poslední dva měsíce jsem vlastně v tom domě bydlela sama. Nevěděla jsem kde je Dominik celé ty noci. Říkal mi, že hodně pracuje a že se drží furt ve studiu" řekla jsem a koukala se jak Jakubovi se mění obličej. "Tu noc kdy my dva jsme byli na večeři se stala jedna nemilá věc. Když si mě zavezl „domů" . Stála jsem na chodbě s pocitem, že tam nechci už nikdy jít. Když jsem tam vešla, věděla jsem že je to pro mě konec. Byla jsem u ložnice a potichu jsem se tam nakoukla. Dominik mě podvedl a bůh ví kolikrát za ty dva měsíce" dořekla jsem a začala jsem popotahovat. Nechci znova brečet, ne teď. Jakub se na mě koukal a já na něho. Neviděla jsem na něm žádnou emoci, maximálně zatnutou pěst. "Domi, nedělej si starosti, já se o to postarám" zafuní a dá mi pusu do vlasů. Pak už jen vidím jak mizí ze dveří z pokoje. Křičím za ním ať mu nic nedělá. Nechci aby to dopadlo ještě víc špatně.
Další díl je tu. Doufám, že se vám to líbí❤️
ČTEŠ
Slibuji..
Fanfiction-příběh má pokračování s názvem: Nelhal mi.. Kluk který slibuje hodně věcí ale i tak to nedodrží. Dodrží to teď a nebo furt to bude nonstop stejný jako kolotoč? -vymyšlený příběh! -je to můj první příběh, takže berte ohledy na to, že ne vždy to bude...
