Stála jsem u dveří a doufala že tam nikdo nebude. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Nic se tu nezměnilo, až na jednu věc. To co jsem slyšela jsem nikdy neměla slyšet. Teď jsem se tady chtěla zhroutit a propadnout se do země, jak jsem mohla být tak hloupá? Šla jsem potichu směrem k ložnici, pootevřela jsem dveře a myslela jsem si že se mi to jen zdá nebo aspoň jsem si to přála aby se mi to jen zdálo. Dominik byl přikrytý ale bylo vidět, co dělá teda dělají. Nikdy na ten pohled nezapomenu, na tu bolest taky ne. Jedině co jsem teď chtěla bylo, aby to všechno skončilo. Chtěla jsem odtud pryč. Daleko od něho. Nikdy by mě nenapadlo že zrovna on by něco takového udělal. Dveří jsem se už nedotkla ale co jsem udělala bylo jediné. Zdrhala jsem od problému, tak jak já to umím. Nevěděla jsem kam běžím ale hlavně že nejsem v jeho přítomnosti.
Běžela jsem směrem ke studiu. Když jsem otevřela, nikdo tam nebyl. Vzala jsem si alkohol a sedla si do nahrávací místností. Nechtěla jsem teď nikoho přítomnost. Byla jsem tak moc zahanbená, že jsem nechtěla už nikoho vidět. Můžu si furt klást otázky, proč by to dělal, proč já? Ale na to teď nedostanu žádnou odpověď. Brečela jsem tak silně, že jsem nemohla popadnout dech. Třepala jsem se a měla jsem černo před očima. Hlava mě bolela a srdce též. Já byla tak moc naivní. Všechny ty jeho doteky bych tak moc chtěla dát pryč. Všechno smýt z mého těla, i vzpomínky.
Alkohol se u mě víc a víc shromažďoval. Jak prázdné sklenky tak i nové. Koukám se do prázdná a přemýšlím, co bude dál s mým životem. Na nic nepřicházím. Nedokážu se soustředit. Vidím rozmazaně ale nedokážu přestat pít.
Je kolem 6 hodiny ráno a celou noc jsem byla zavřená ve studiu s brekem a alkoholem. Slyším kroky které jdou z vedlejší místnosti ale nedokážu se pohnout. Tak jen můžu doufat v to, že to není Dominik. Jeho bych teď nechtěla vidět a ani po tom. Nikdy už ho nechci vidět. Slyším odemykáni dveří. Já ještě stihnu vypít půlku alkoholu než ke mně někdo přijde. "O můj bože, co se stalo?" Řekne povědomý hlas ale už ho nepoznávám, protože už pak vidím jen černo. Cítím jak někdo semnou snaží klepat ale už nedokážu otevřít oči. Pak už jen slyším tlumeně jak někdo volá "zavolejte sanitku. Hned!"
Zkouším otevřít oči ale až na pátý pokus se mi to povede. Jsem v bílé místnosti a nikdo zde není. Jsem tu sama. Nic si nepamatuji, zkouším tomu přijít na kloub co se stalo.
Po půl hodině přemýšlení se mi to vybaví. Jakub, večeře, byt, Dominik, studio, alkohol.
Když si vzpomenu na vzpomínku jak jsem viděla že mě Dominik podvádí před mými očima, začnu brečet. Začne mně bolet hlava ale brek je silnější. Najednou slyším jak ke mně někdo jde ale je to jen sestra. "Nebojte, všechno bude dobrý" řekne a pohladí mě po zádech. Já se o ní opřu a začnu ještě víc brečet. Posadí se na postel, tím pádem jí můžu obejmout a vybrečet se do jejího ramene. Vím, že neví, co se stalo ale v téhle chvíli mi to bylo jedno.
Pokračováni je zde..<3
ČTEŠ
Slibuji..
Fanfiction-příběh má pokračování s názvem: Nelhal mi.. Kluk který slibuje hodně věcí ale i tak to nedodrží. Dodrží to teď a nebo furt to bude nonstop stejný jako kolotoč? -vymyšlený příběh! -je to můj první příběh, takže berte ohledy na to, že ne vždy to bude...
