Ztracené znamení

1.

I přes různobarevné listí, jemný podzimní vítr a stále méně hřející slunce byl naprosto nádherný den. Dívka s kaštanově hnědými kadeřemi seděla v rozmrzelé náladě opřená o kmen mohutného stromu a hloubala ve vlastních myšlenkách. Slunce příjemně hřálo a Hermiona se snažila vstřebat poslední polibky léta, které jí byl svět ochoten nabídnout.

Dva chlapci, jež považovala téměř za své bratry, leželi po jejím boku v trávě s hlavami zabořenými v sešitech. Poté, co se ozvalo asi sté povzdechnutí a minimálně tisícerá stížnost obrátila svou pozornost k otevřené učebnici z lektvarů.

"Chceš s tím pomoct?" zeptala se jemně a sklonila se k rudovlasému chlapci blíž, aby měla možnost nahlédnout do škrabopisně sepsaných poznámek.

"Kdybys nám to dala opsat, Hermiono, měli bychom to hotové už tak třikrát." povzdechl si Ron, aniž by zvedl pohled od knihy.

"To je docela dobře možné." připustila Hermiona a opět se zády opřela o strom. "Ale..."

"Proč nám musí vždycky hned po prázdninách nandat tolik úkolů?" zahlaholil Ron a s prásknutím zabouchl knihu, která ležela před ním.

"Kdybys přes léto nezapomněl i to málo, co se mi do tebe podařilo nahustit před zkouškami, měl bys to hotové za deset minut." zvedla Hermiona káravě obočí.

"Kdybych to přes léto nezapomněl, nepotřeboval bych úkoly! Pořád nechápu, jak mi úkol pomůže, abych se rozpomněl na něco, co jsem si nikdy nepamatoval." držel se svého Ron.

"Hermiona má pravdu, Rone. S takovouhle se můžeme s dobrou známkou z OVCÍ rozloučit, i kdybychom je psali až za třicet let." pokrčil Harry rameny.

"Úponice, Harry." pronesla s povzdechem Hermiona.

"Co?" zašklebil se Ron.

"Úponice, chybí vám tam Úponice. Proto Vám to nevychází." vysvětlila s neurčitým pohledem.

Pokaždé když jim poradila se Harry alespoň snažil tvářit, jakoby to celou dobu věděl, jen mu to prostě vypadlo. Ron ne. Ten se vždy zatvářil, jakoby látku probranou před třemi měsíci slyšel naprosto poprvé v životě. Nedokázala si představit, jak má vůbec v plánu projít letošními zkouškami, ale přesto se tím momentálně nehodlala nijak dlouze zabývat.

"Někdy mě udivuje, co všechno tě dokáže překvapit." dodala krátce, předtím než se pustila do dlouhého vysvětlování něčeho, co ani jeden z chlapců stejně nepochopili.

~

Začátek roku byl hektický, koneckonců jako každý jiný. Všichni profesoři se dlouhými domácími úkoly a dotěrnými dotazy ujišťovali o znalostech studentů, které ve většině případů nebyly nikterak hluboké. Hodiny lektvarů byly ze začátku i konce roku zvláště úporné. Zejména Neville vypadal, že začátek roku snad ani nerozdýchá. Smůla se mu lepila na paty a obzvláště v lektvarech dělal jednu chybu za druhou.

Toho dne dostali jednoduchý úkol - uvařit zdánlivě jedoduchý Posilující lektvar. Většině třídy se lektvar podařilo dokončit a zmizet dřív, než si na nich profesor Snape mohl ulevit jakoukoli poznámkou, nicméně Hermiona takové štěstí neměla. Přestože měla lektvar hotový mezi prvními, trpělivě a co možná nejméně nápadně pomáhala Nevillovi, který se ztratil už při přípravě první ingredience. Jeho nervozitou třesoucí se ruce celé situaci ani v nejmenším nepomáhali.

"Ne!" vykřikla neuváženě, když Neville do lektvaru místo vajíčka Popelce hodil nasekaný kořen Úponice.

"Neville, to tam vůbec nepatří." zasyčela zoufale, ale než stačila cokoli dodat, zaregistrovala černý stín, stojící nad nimi.