Ztracené znamení

2.

Cesta do nebelvírské věže se jí zdála nekonečná. Jakoby na ni najednou dopadla únava z celého prvního školního týdne. Nemohla se dočkat, až se zachumlá do peřin a nechá se unášet na vlnách myšlenek a snů. 

V duchu děkovala všem bohům, že ji právě čekaly dva volné víkendové dny. Dokonce si pohrávala s myšlenkou, že by oželela večeři. Co ji ovšem nenapadlo bylo, že než bude moci zalézt do vytoužené postele, musí projít křížovým výslechem. Harry s Ronem na ní nedočkavě čekali ve společenské místnosti. 

"Kde jsi takovou dobu byla?" vyhrkl Harry jakmile zahlédl její kudrny v kruhovém průlezu.

"Na ošetřovně." vysvětlila krátce.

"Stalo se ti něco?" oba chlapci na ní upřeli ustarané pohledy.

"Nevillovi bouchnul kotlík." mávla rukou a doufala, že to zažene další otázky. Marně.

"A jsi v pořádku?"  vyvalil oči Harry. Hermiona jen kývla na znamení souhlasu. Spolkla poznámku, že jelikož nezůstala na ošetřovně, je to očividné, ale nechtěla si svou únavu vybíjet na přátelích, kteří o ní měli jednoduše starost.

"Madam Pomfreyová mi dala tišící lektvar na bolest hlavy. Asi si půjdu rovnou lehnout, bylo toho dneska hodně." usmála se na ně jak nejlépe dokázala.

"Nepůjdeš na večeři?!" zděsil se Ron. Všem bylo známo, že on by se bez večeře rozhodně neobešel. Hermiona však jen zakroutila hlavou a bez snahy svou odpověď rozvést se svalila do křesla.

"Ještě že je pátek, jsem úplně hotová." povzdechla si.

"Všichni se zbláznili!" souhlasil Ron. "Jestli budou takhle pokračovat, nepřežijeme první měsíc."

"Loni to bylo horší, to nám Snape zadal tu dvanácti palcovou esej." zašklebil se Harry.

"Parchant." neodolal Ron, aby si nepřisadil.

"Promiňte kluci, půjdu si lehnout." přerušila je Hermiona a nepříliš elegantně se zvedla z křesla.

"Jasně, my se půjdeme najíst a pak to taky zalomíme. Byl to fakt náročnej tejden." uzavřel Harry, zatímco Rona táhl k východu. Odešli neslyšně a společenská místnost zpustla. Na vteřinu ji zarazilo, že je ve velké místnosti úplně sama. Zdržení na ošetřovně, sice nebylo velké, ale většina jejích spolužáku již pravděpodobně hodovala ve Velké síni.

Jakmile vešla do pokoje, s úlevou zjistila, že je prázdný. Většina dívek jejího věku trávila víkendové večery, minimálně do večerky, mimo pokoj. To znamenalo ještě minimálně tři hodiny naprostého klidu. Přestože se jí z pokoje chtělo asi jako Kluběnce z hnízda, nakonec ji představa horké vody přiměla k výpravě do prefektských koupelen.

Chladná místnost se rychle plnila horkou párou a Hermiona si užívala vřelou vodu. Cítila, jak z ní horká voda smývá zaschlé zbytky lektvaru a strasti hrozného dne. Uvědomovala si, že tišící lektvar začíná působit, hlava už jí téměř nebolela a mysl se zastírala příjemně otupělou únavou. Oči se jí zavíraly a celé tělo ji prosilo, aby si pod omamnými proudy ustlala na celou noc. 

Po nejdelší sprše jejího života konečně otočila kohoutkem. Zabalila se do velké chlupaté osušky a ještě pár chvil si užívala ten očistný pocit. Mokré lokny si zabalila do ručníkového uzlu a stále vlhké tělo se snažila otřít suchými cípy osušky. V tom koutkem oka zahlédla něco nepřirozeného. Její unavená a lektvarem omámená mysl informaci hodnou chvíli zpracovávala. 

Pak jí to došlo, ona přece nemá tetování. Co je potom...

Velice pomalu stočila pohled k vlastnímu předloktí, na kterém se mimo kapiček vody třpytilo i mokré tetování. Ohromením zapomněla dýchat. Dlouhou chvíli obrázek nehnutě pozorovala, jakoby snad čekala že zmizí. Had na jejím předloktí se nenápadně pohnul. Najednou jí to všechno začalo dávat smysl. Nebylo to tetování. Bylo to... Vykřikla. Hlasitě.

"Jak..." zašeptala a upřesně civěla na svého nového přítele, který se jí bezostyšně svíjel na předloktí. Had vylézající z lidské lebky. Nebylo pochyb, takhle vypadala jediná věc na světě a tou bylo Znamení zla. A dnes se setkala pouze s jedním pověstným smrtijedem.

Co možná nejrychleji své mokré tělo nasoukala do připraveného oblečení a přes záda si přehodila černý plášť hábitu. Vyběhla ze dveří, plně rozhodnutá slizkého mazlíka neprodleně vrátit jeho původnímu majiteli. 

Bezostyšně zabušila na mohutné dveře učebny lektvarů. Ozvaly se kroky a dveře se před ní prudce rozlétly. Snape vypadal ještě vztekleji než obvykle.

"Co chcete, Grangerová?" vyštěkl evidentně pobouřen jejím dosti agresivním dobýváním se do místnosti.

"Potřebuji s vámi mluvit." vychrlila bez okolků.

"Děkuji Vám za návštěvu, ale nemám čas." procedil skrze zuby a už jí chtěl bouchnout dveřmi před nosem. Bez jakéhokoli dalšího vysvětlování vytasila ruku. Poprvé za všechny ty roky v jeho tváři zahlédla stopu emocí. 

Vytřeštěně zíral na její ozdobené předloktí a poté se jí na krátkou vteřinku zadíval vyčítavě do očí. Snad s náznakem lítosti, blesklo Hermioně hlavou.

"Schovejte to." sykl a tvářil se čím dál více znechuceněji.

"Longbottome, zmizte." štěkl směrem k zoufalému chlapci drbajícímu horu zaschlých kotlíků. Neville, značně překvapen, nadšeně vyhověl jeho žádosti a zmizel jako pára nad hrncem. Dřív, než si to Hermiona vůbec stačila uvědomit, seděla uvnitř kabinetu pod ledovým pohledem plným nepochopení.

"Kde jste to vzala?" spustil na ní, jakmile zabezpečil dveře.

"To se ptám spíš já vás." oponovala stejným tónem. Možná jí tlumící lektvar utlumil i základní pud sebezáchovy, protože takovýmto tónem mohla dobře riskovat nejen rok školních trestů, ale i samotnou smrtící kletbu. Měla toho ale dost. Nechtěla mít s tou ohavnou černou věcí nic společného. 

K jejímu vlastnímu překvapení nic neodpověděl, jen na ni s nechápavým pohledem hleděl.

"A co čekáte že udělám?" štěkl chladně. "Měl bych vás neprodleně nahlásit řediteli!"

"Čekám, že si to vezmete zpátky!" odvětila důrazně a zabodla u toho prst do hadovy hlavy. Další nechápavý pohled.

"Složila jste přísahu, nikdo to nemůže vzít zpátky." nakrčil obočí a tvářil se nechápavě. Byl přesvědčen že Grangerové přeskočilo. Dost na tom, že se rozhodla pro tak neuvážený slib, ale přijít s žádostí o odstranění Znamení zla? To by bylo absurdní i na Weasleyho.

"Nic jsem nesložila." vykřikla zoufale. On jen nechápavě přihlížel.

"Vezměte si to zpátky!" zopakovala svou prosbu důrazněji, když se neměl k odpovědi. V tom mu to došlo. Pokud nesložila přísahu, pak... 

Velice pomalu si vytáhl rukáv. Tam kde již dlouhá léta vídal ohavné znamení, zela bělostná kůže. Dlouhou dobu bylo naprosté ticho. Grangerová nemluvila a on vstřebával události posledních několika minut.

"Dokážete mě toho zbavit?" zašeptala skoro neslyšně.

"Nevím jak." odpověděl naprosto upřímně.

"Přece mi to nemůže zůstat..." zašeptala zděšeně a do očí se jí začaly drát slzy. Jediné na co v tu chvíli mohla myslet bylo, jak s tím znamením dokáže žít. Nikdo jí ani na vteřinu neuvěří, že na ní ta hnusná jizva jenom přeskočila. Že ona nikdy žádnou přísahu nesložila. Že lodru Voldemortovi nikdy nesloužila.

O znameních zla toho moc nevěděla. Byla si ale jistá, že v moci, kterou na svými služebníky Voldemort třímal, hrála zásadní roli. Do jaké míry jí měl právě pod kontrolou a co by znamenalo vzdorovat mu, si nedokázala představit. Jediné co jí teď vířilo hlavou bylo, že představuje nebezpečí pro Harryho.

Představa ztráty přátel ji naprosto ochromila. Nedokázala si představit, čelení životu bez nich. S tímto uvědomením už přívaly slz nezastavila. Horké slzy se jí kutálely po tvářích a nechávaly za sebou mokrou cestičku. Zůstane sama. Kvůli špatnému rozhodnutí cizího člověka a chybě Nevilla Longbottoma.