Ztracené znamení

21.

Přestože se počasí již povětšinou sklánělo k létu, následující ráno bylo deštivé a temné. Možná tichá předzvěst něčeho temného, co mělo brzy nastat.

Oba seděli v nepříliš dobré náladě v přítmí místnosti, popíjeli černou kávu a diskutovali o provedení kouzla. Přestože Severusovi dopodrobna popsala co dělá, co cítí a na co myslí, když používá bez hůlkovou magii, stále neměla nejmenší ponětí, jak kouzlo vědomě provést. Po dlouhé debatě se nakonec shodli se, že bude nejlepší použít stejného postupu, který používala při uklízení.

"Máš strach." konstatoval tichým hlasem. Emoce, které ji viděl ve tváři byly jasné a pochopitelné. Moc dobře věděl, že se skutečně měla čeho obávat. O jejich experimentálních postupech se nedalo uvažovat jako o ověřených a fakt, že by kouzlo nemuselo zafungovat byl ještě horší.

"Nevím, jestli se víc bojím toho, že to nedokážu, nebo že to nebude fungovat." zašeptala s pohledem upřeným v jeho vážné tváři.

Dlouho si v tichu potemnělé místnosti hleděli do očí. Ani jeden z nich se neodvážil ticho prolomit, jelikož moc dobře věděli, že existují pouze dvě varianty, jak mohl tento jejich experiment dopadnout. Za předpokladu, že jsou jejich domněnky správné, se znamení zla vrátí ke svému původnímu majiteli a Hermiona bude jednou pro vždy muset opustit své dosavadní bydlení i svého spolubydlícího. Druhá varianta by jí sice zaručila pokračování pobytu, nicméně by následovali mnohem horší věci, které by jí díky stále přítomnému znamení zla hrozily. Nedokázala se rozhodnout, které z těchto dvou potenciálních budoucností se obávala více.

Po nekonečně dlouhé odmlce se konečně odhodlala k dílu. S hlubokým nádechem se pohodlněji usadila na pohovce a pevně semkla víčka. Postupně svou mysl s každým výdechem i nádechem zklidňovala a propadala se do hlubší a hlubší koncentrace. Snažila se, si dopodrobna představit černé znamení zla, jeho aktuální umístění i paži, na kterou se ho snažila přenést. Vybavovala si každý detail, dokud ho ve své mysli neviděla stejně jasně, jako každé ráno na svém předloktí.

Velice pomalu přizvedla ruce před sebe, ve snaze vytvořit pomyslnou hranici její působnosti. Pevněji semkla rty a s posledním výdechem do svého soustředění dala celou svou mysl i všechnu energii, co v ní ještě zbývala.

Místností se v tom momentu prohnala vlna energie o síle rázové vlny. Víc si toho nepamatovala, jelikož její svět zčernal a ona se propadla do nekonečnosti temnot.

Severus se po dlouhé chvíli posbíral z křesla, do kterého ho energetická vlna srazila. S drobným zklamáním na svém odhaleném předloktí shledal spokojeného, černého hada svíjejícího se v lidské lebce. Myslí mu projela hořkost. Prožíval strach, skutečný strach z jednoduchého přiznání, že kdyby býval viděl svou budoucnost toho dne, kdy zasvětil svůj život Temnému pánu, zvolilo by jeho mladé já stejně. Byl tehdy tolik zaslepen a okouzlen mocí černé magie, že by se mu snad žádná cena nezdála příliš vysoká. Až mnoho let poté prozřel a shledal celou tíživost pravdy. Černá magie nikdy nebyla mocnější formou magie, to jen zlé úmysly ji činily tak nebezpečnou. A on sám se na tom podílel. Všechno co se stalo byla jednoznačně jeho vina. To on mohl za smrt Lilly, za vytvoření viteálu v nevinném dítěti i za to, že za jeho chyby bude ještě mnoho lidí muset zaplatit životem.

Z úvah ho vytrhlo zděšení. Hermiona ležela zhroucená na pohovce a na první pohled se mu zdálo, že nedýchá. Bleskově k ní přiskočil, aby po několika diagnostických kouzlech shledal, že je v relativním pořádku. Přetížením celého organismu ztratila někde v průběhu kouzla vědomí.

Jemně její bezvládné tělo položil na pohovku a dlouhou chvíli jí hleděl do obličeje. Do té pohledné tváře, jež tak dlouho přehlížel, jako pouhý stín tváře Lilly. Už měsíce ji v ní ovšem nevídal. Byla jiná. Měla snad všechny vlastnosti, které na Lilly tolik miloval a mnohem víc. Byla tím nejzvláštnějším člověkem, se kterým se za celý svůj život setkal. Byla odvážná a silná a přesto si v sobě nesla jakousi křehkost.

Rukou ji přejel po uvolněné tváři a pak udělal to nejtěžší rozhodnutí svého života. Rozhodl se jí nechat jít.

   ~

Probrala se na pohovce, v hlavě jí podivně šumělo a několik dlouhých vteřin jí trvalo, než si vzpomněla, co se přesně událo. S pohledem pevně upřeným před sebe, neměla odvahu zkontrolovat úspěšnost svého snažení. Měla strach, že tam znamení stále bude. A ještě větší strach, že už tam nebude.

Než se stačila přinutit ke kontrole vlastního předloktí, objevil se před ní Severus. Po lokty vykasané rukávy košile jí poskytly jasnou odpověď. Nepocítila ovšem žádnou radost. Přes všechnu práci a úsilí, které tomu všemu věnovala, necítila ani úlevu, jen smutek a hluboký žal. Žal ze ztráty něčeho, co nikdy neměla mít.

Se sklopeným pohled k zemi se posadila neschopná slova.

"Je ti dobře?" otázal se hlas, jež jí rezonoval v hlavě. Náhlý strach, že už ho nikdy neuslyší, ji naprosto pohltil. Místo odpovědi jen pokývala hlavou, víc nedokázala.

On její rozpoložení přikládal celkovému fyzickému i psychickému vypětí. Událo se toho až příliš mnoho.

Tiše seděla na pohovce a přemýšlela nad tím, jak moc se jí nechce vrátit se zpět do nebelvírských ložnic a běžného života. Poté co se Severus několikrát ujistil, že je v pořádku, komnaty opustil s nezbytnou povinností informovat Brumbála. Jejich setkání se ovšem z původního plánu výrazně protáhlo a tak v temné komnatě osaměla na téměř celé odpoledne.

Deštivá obloha potemněla ještě více a den se začal sklánět k večeru. S knihou přitisklou k hrudi se usadila na pohovce a zapálila oheň. Věděla, že už měla být dávno pryč. Měla být zpět ve své ložnici a u svých přátel. Problémem zůstávalo, že její ložnice už byla jinde. A rozhodně ne v nebelvírské věži.

Četla si dlouhou dobu, než ji vyrušilo vrznutí dveří.

"Neměla bys být v nebelvírské věži?" otázal se s drobným úsměvem místo pozdravu.

"Nikdo neví, že už bych tam měla být." zaklapla rozečtenou knihu a hleděla na něho s velice ostražitým pohledem. Nesmírně se obávala, že ji  pošle pryč.

Nedokázala si představit trávení večera ve společenské místnosti nebelvírské věže. Hluboce se zamilovala do čtení u krbu, do černé pohodlné pohovky  i do svého společníka.

"Mám odejít?" zeptala se s patrnou úzkostí v hlase.

"Ne."  odpověděl jednoduše, usedl do svého křesla blíže krbu a vzal si knihu. To bylo Hermioně dostatečnou odpovědí a s upřímným úsměvem se opět začetla.

Nepotřebovali mluvit, jejich vzájemná společnost byla jím vším.