Ztracené znamení

7.

"Co budeme dělat dál?" zásadní dotaz, od kterého se odvíjel zbytek jejího rozpoložení.

"Nezbývá nám, než počkat na návrat profesora Brumbála." odpověděl nezaujatě a upíjel kávu. Jak ráda by mu ji právě vylila do klína. Ta drobná špetka vděčnosti, kterou k němu ráno pocítila, byla tentam.

"Takže tady budeme jen tak sedět a nebudeme dělat nic?" její hlas zněl útočněji, než původně zamýšlela.

"Přesně tak." nenechal se rozhodit Snape, chápal její rozhořčení. Moc informací od něho nedostala, znamení zla měla na ruce stále ona a teď musela ještě ke všemu trčet ve sklepení s ním. Snažil se její výlevy přecházet naprosto bez povšimnutí. Chvíli bylo ticho. Vypadalo to, že přemýšlí.

Ve skutečnosti zvažovala své možnosti. Skutečně jim nezbývalo nic moc jiného, než vyčkat návratu ředitele. Přestože by velice ráda, jeho komnaty prozatím opustit nemohla a Harryho s Ronem burcovat nechtěla. Bylo brzy, chlapci jistě ještě vyspávali, což jí dávalo pár hodin k dobru, pro vymyšlení rozumné výmluvy. Jen těžko jim mohla říct, co se skutečně děje a kde se nachází.

Dlouhou chvíli svou mysl zaměstnávala potenciálními důvody, proč nepřespala v nebelvírské ložnici. Bylo jí jasné, že se její spolubydlící tuto informaci, nijak dramaticky tajit nebudou. Všechny nápady postupně z naprosto racionálních důvodů smetla ze stolu. Rezignovaně si povzdechla a rozhodla se to pro chvíli nechat odležet.

"Mohu dostat knihu?" prolomila ticho. Snape sice neodpověděl, ale zvedl se a po nedlouhém vybírání podal Hermioně tmavý svazek. Sám usedl do křesla nejblíže krbu a chopil se rozečtené knihy z nedalekého stolku. V první vteřině se chtěla zeptat, co čte, ale otázku zavrhla stejně rychle, jako ji napadla.

Zaměřila se tedy na svůj svazek - Nejsilnější lektvary 20. století.

Oči se jí zaleskly a on moc dobře věděl proč. Svazek, který jí nabídl byl nejen nesehnatelný, ale navíc naprosto fenomenální. Správně předpokládal, že ho ještě neměla možnost přečíst.

Hermiona byla naprosto ohromená. Ten svazek se snažila dostat už od začátku loňského roku, ovšem neúspěšně. V knihovně byl rozebrán asi na deset let dopředu a sehnat jej do soukromé sbírky bylo téměř nemožné. Nedočkavě otočila na první list a pustila se do čtení. 

Čas u dobré knihy plynul jako voda a ona zapomínala, kde je. Hodinové ručičky se začaly podezřele blížit k času Ronova víkendového budíčku. To znamenalo, že za nepříliš dlouhou dobu chlapci sejdou z ložnic, s domněnkou, že je Hermiona v knihovně, se nasnídají a poté jí přijdou hledat. Ne, že by snad zburcovali celý Fénixův řád poté, co ji neobjeví v knihovně, ale byla si jistá, že dříve nebo později obejdou všechna jejich oblíbená místa a děsila se, aby její ztrátu nenahlásili profesorce McGonagallové. Byla si jistá, že večer vyšlou Ginny do jejího pokoje a pokud ji nenajdou ani tam, zburcují celý hrad.

Musí jim dát vědět, ale výmluva ošetřovny ji už znovu nepomůže. V rukách držela otevřenou  knihu, ale přes její hřbet hleděla do plamenů. Nervózně si okusovala vnitřní stranu tváře.

Všiml si, že už dobrých deset minut nečte a nepřítomně hledí do plamenů. Zrovna se nadechoval k uštěpačné poznámce, když krb z ničeho nic vzplál zeleným plamenem, ze kterých vystoupila postava profesora Brumbála.

"Dobré ráno, Severusi." pozdravil s úsměvem, přestože jeho oči prozrazovali únavu.

"Brumbále." odvětil bez  výrazu.

"Slečno Grangerová, vidím, že už se cítíte poněkud lépe." pokynul k Hermioně, jakmile si všiml, že sedí na pohovce.

"Ano, pane profesore, děkuji." usmála se na něho zpět, přestože jí žaludek skákal přemety.

"Měli bychom se posadit." pronesl pevným hlasem po nepříjemné chvilce ticha plné očekávání. 

"Dobrou zprávou je, že jsem dostal informace, ve které jsem doufal." začal s vyprávěním ředitel, jakmile se oba muži usadili v křeslech. 

"Nejsem si ovšem jistý, zda toho víme dost." pokračoval a položil na stůl neveliký pergamen popsaný drobným, úhledným písmem.

"Tento lektvar..." zabodl prst do napsaného textu. "By měl po určitou dobu potlačit účinky znamení zla."

Severus papírek zaujatě zvedl a několik vteřin jej studoval pohledem.

"Toto sérum funguje jen velice omezeně a není možné ho použít vícekrát než jednou za dvacet čtyři hodin." konstatoval se staženým obočím.

"Řekl bych, že je to prozatím to nejlepší, na co jsme přišli." složil si ředitel ruce v klíně. Hermiona těkala pohledem z jednoho muže na druhého.

"A co ten lektvar znamená pro mě?" otázala se, když se ani jeden z nich neměl k vysvětlování.

"Že budete schopná, alespoň na vyučování opustit tyto komnaty." pronesl nesmlouvavě ředitel. Snape stále zkoumal pergamen, nebo se tak alespoň tvářil. Ve skutečnosti se snažil nezbláznit. Grangerová v jeho komnatách až do odvolání. Pokud přežije tohle, nějaká válka ho nemůže ohrozit.

Hermioně se rozpadl svět. To se sem má jak do odvolání nastěhovat? To nemůže myslet vážně. To už je skutečně trochu příliš.

"To nemůžete myslet vážně." kroutila hlavou a její mysli se opět zmocňovala panika.

"Ujišťuji vás, slečno Grangerová, že to myslím naprosto vážně." ředitelova odpověď byla příkřejší než čekala.

"Nemůžu se sem přeci..." pokračovala mírnějším tónem.

"Nejsem si jistý, zda si uvědomujete závažnost situace." jeho hlas byl najednou smrtelně vážný. Jeho typický úsměv byl tentam a na Hermionu shlíželi dva páry přísných očí.

"S tím znamením byste během několika neuvážených vteřin mohla skončit přímo v Azkabanu." na vteřinku se odmlčel. "Nebo v horším případě mrtvá."

Ticho v místnosti bylo ohlušující. Hermiona jen seděla se sklopeným pohledem a styděla se za své chování. Ani jeden z mužů ji zde nedržel pro vlastní potěšení, ani jeden přímo nemohl za to čím si právě procházela. Ačkoli by na Snapa ráda svalila celou vinu, nemohla. Dobře věděla, že jí to znamení nepředal úmyslně. Byla to prostě nešťastná shoda náhod. Oba jí pomohli a ona se chovala jako rozmazlená malá holka.

"Omlouvám se, máte pravdu." hlas se jí chvěl. Neodvážila se k nim zvednout pohled.

"Co mám říct Harrymu?" pokračovala tiše myšlenkou, která jí tížila nejvíce. Neměla nejmenší tušení, jak své zmizení přátelům objasní.

"To prozatím nechte na mě." odpověděl jí ředitel o poznání jemnějším hlasem.

"Příprava lektvaru zabere týden." změnil téma Severus.

"Pak bychom se všichni měli pustit do práce." zvedl se ředitel z pohodlného křesla.

"Skřítci vám přinesou vaše věci." slíbil jí ředitel, zatímco přecházel ke krbu.

"Hlavu vzhůru, slečno Grangerová, najdeme způsob." věnoval jí poslední pohled než za doprovodu zelených plamenů zmizel z místnosti.