Ztracené znamení

18.

"Hermiono!" vykřikla tmavovlasá žena, jakmile ji spatřila ve vstupních dveřích.

"Henry, pojď sem! Hermiona je tady." zavolala někam do prostorů domu. Popadla Hermionu kolem krku a přitáhla ji do láskyplného obětí.

"Co tady děláš? Vždyť jsi psala, že nepřijedeš?" nadšení z jejího hlasu přímo sršelo.

"Na poslední chvíli jsem změnila plány." usmála se a pokynula rukou k Severusovi, který stál po jejím boku jako sedmnáctiletý mrzimorský chlapec.

"Dovol mi, abych ti představila svého spolužáka..." zarazila se. Nemohla Severuse představit jeho jménem a jméno studenta, za kterého se převtělil neznala.

"Severus Prince." chopil se bez zaváhání situace. Hnědovlasá žena jeho ruku s úsměvem přijala.

"Rose." odpověděla a pokynula jim, aby vstoupili dovnitř. "Jsem tak ráda, že jsi zvládla přijet." stiskla ji ještě jednou kolem ramen, než se vydala hledat svého manžela a ponechala nově příchozí v předsíni samotné.

"Omlouvám se." zašeptala, když v místnosti osaměli. "Budete tu příšerně trpět." zasmála se, zatímco si svlékali kabáty.

"Užívejte si svých Vánoc a mě nechejte umírat v pokoji." oplatil jí stejnou mincí. Po nepříliš dlouhém představování se všichni usadili v obývacím pokoji. Hermiona rychle a velice stručně shrnula fiktivní historii jich dvou, jako přátel a doufala, že rodiče tematiku Severuse Princea opustí.

"Jak se vlastně cítíš po té nehodě, o které jsi nám psala? Bylo to vážné?" zatvářila se Rose Grangerová ustaraně.

"Vlastně ani ne, jen musím pořád přespávat na ošetřovně, kvůli lékům. Taky se nemůžu přemísťovat, proto mě Severus musel doprovodit. Madam Pomfreyová trvala na tom, abych měla dohled." vysvětlovala bezděčně Severusovu přítomnost. Štědrý večer probíhal, k Hermionině spokojenosti, naprosto typicky. Dokonce i Severus, zejména díky změně vizáže, vypadal, že se relativně dobře baví. Hermioně bylo ovšem jasné, že byla jeho dobrá nálada jen maskou, aby nevzbuzoval otázky.

Když se v pozdních hodinách loučili a děkovali za velice příjemný večer, bylo Hermioně maličko do pláče. Byla vděčná, že mohla u rodičů strávit alespoň Štědrý večer, přesto jí ovšem chyběla jistá typičnost daného ročního období. Chtěla si s maminkou posedět s horkou čokoládou u okna, skrz které by pozorovali vločky a povídali si o všem možném, chtěla si s otcem přečíst vánoční balady a cítit se zbytečně na povánočním večírku se svými známými. Chtěla se cítit jako o Vánocích.

S pocitem jisté prázdnoty za sebou Rose Grangerovou nechala zavřít vstupní dveře a zavěsila se do Severuse, aby se mohli přemístit. Zpět v komnatách se s nepřítomným výrazem usadila na pohovce a zapálila oheň v krbu. Chtěla jen tak zírat do plamenů a přemýšlet o pomíjivosti života. Měla strach, že už žádné Vánoce nebudou jako dřív, že se dřív nebo později všechno změní. Válka světu visela na krku a ona si nedokázala představit co všechno by se mohlo stát.

"Nevypadáš příliš spokojeně." konstatoval Severus, již ve svojí normální podobě. Z nějakého záhadného důvodu jim i po návratu k normální podobě neformální tykání zůstalo. Bylo na tom něco zvláštně uspokojivého. Cítila, že se tím věci vrací do toho chaotického normálu. Návštěva rodičů to všechno udělala ještě mnohem těžší.

"Jen přemýšlím nad tím, kolik se toho za poslední tři měsíce změnilo." vydechla zastřeným hlasem. "Nejsem si jistá, jestli to ještě někdy bude stejné. Jestli budu já ještě někdy stejná."