Ztracené znamení

20.

Několik následujících dnů bylo smutných a tichých. Hermiona svůj čas  trávila v pohodlí knihovny nebo svého pokoje a Severus se utápěl ve  vlastních myšlenkách v laboratoři. Dny se změnily v týdny, vánoční prázdniny zmizely v nenávratnu a život Hermiony a Severuse se vrátil do jakýchsi normálních kolejí.

Asi po měsíci začala zase sedávat u  krbu a občasně se jim podařilo bez trapných mezer v konverzaci  diskutovat o průzkumu staré alchymistické sbírky. Hermiona se blížila k  jejímu konci a nebyla ani o krok blíže k vyřešení jejich problému, než  před začátkem jejího zpracovávání.

Ani jeden se svých citů a pocitů nedokázali zbavit, přesto o nich od toho osudného rána nepromluvili. Hermiona se k sedání u krbu vrátila z jednoho prostého důvodu. Byla ve svém výzkumu naprosto ztracená a on byl jediný, s kým o tom mohla diskutovat. Druhý tajný důvod, který nepřiznala ani sobě, byla samozřejmě jeho společnost, kterou si zakázala vyhledávat. Tady měla ovšem naprosto racionální důvody, proč v jeho společnosti večery trávit. Někdy v zápalu debaty dokonce zapomínala na všechno, co se událo a přistihla se, že na něho jen fascinovaně hledí.

Oba si v tichosti užívali společně strávené chvilky a nenápadně se pozorovali, když se ten druhý zrovna nedíval.

~

Květnové počasí přinášelo první zmínky krásného počasí a Hermiona si se svými přáteli často vychutnávala sluníčka u jezera. Vztahy mezi ní a Severusem se naprosto uklidnily a vrátily se zpět do jakýchsi přátelštějších kolejí. Přestože to na jejich vztahu nemohlo nic změnit, už dávno mu odpustila.

Seděla v potemnělých komnatách a zírala do zdi. Neobtěžovala se ani zapalovat oheň, jelikož věděla, že ji dnes neuklidní ani tancující plameny. Válka se tichými kroky blížila a jí docházel čas i možnosti. Ve svém zoufalém přemýšlení si ani nevšimla, že Severus vyšel z laboratoře a přisedl si do křesla.

Zkoumavým pohledem jí pohlížel do tváře, ve snaze zjistit, co jí tolik tíží. Jakmile zaznamenala jeho pohled, pokynula rukou k zavřené knize.

"Posledních padesát stránek..." začala potichu.

"I posledních deset jich může skrývat odpověď na kterou čekáš." odpověděl jí jasným hlasem, tohle řešili už několikrát.

"...jsem dočetla." dokončila myšlenku jakmile skončil.

Na to neměl co říct. Nečekal, že by jim kniha neposkytla informace, které tak nezbytně potřebovali. Byli už tak blízko. Jediné co jim scházelo byl nějaký přímí odkaz na historii rituálu, aby jej mohli dohledat v přesném znění. Uvedené kroky byly ovšem zcela nepřesné a původ textů se jim až do posledních kapitol skrýval. Stačilo by znát pouhé jméno kouzelníka, který ho vytvořil, nebo používal. Spokojili by se i s orientační dobou, kdy vzniklo, ale kniha mlčela a svá tajemství si nechávala pro sebe.

"Žádné nové stopy, žádná nová vodítka, žádná jména, nic." pronesla šeptem. K jejímu vlastnímu překvapení se jí nechtělo brečet, cítila se jen zvláštně unavená. Unavená čekáním. Zrovna se zabývala myšlenkou, že kdyby ji to znamení zabilo hned prvního večera, možná by bylo všechno jednodušší.

Bez jakéhokoli předchozího varování vstupní dveře vrzly a rozlétli se v pantech. Severus poplašeně vyskočil z křesla a Hermioně se zastavilo srdce. Snad vykřikla, i když si nebyla jistá. První tři vteřiny, byla přesvědčená, že dostane infarkt. Tělem se jí rozlila čistá hrůza - ať byl příchozí kdokoli, jen těžko vysvětlí svou přítomnost v profesorových komnatách v teplákách a velkém tričku, které díky krátkému rukávu perfektně odhalovalo znamením zla.

"Slečno Grangerová!" vykřikl hlas. K nepopsatelné úlevě všech přítomných stál ve dveřích Brumbál. "Vy mi připravíte smrt."

Starý muž se držel za srdce, evidentně sám překvapen jejich přehnanou reakcí.

"Brumbále, patnáct let mě děsíte krbem a když si zvyknu, tak začnete chodit dveřmi?" Severus se posadil zpět do křesla.

"Měl byste zamykat Severusi, kór když máte dámskou návštěvu." povytáhl obočí ke své obraně.

"Nikdo kromě vás by se neopovážil do mých komnat takto vtrhnout." argumentoval. "Ale máte pravdu, od teď budu zamykat i krb."

"Změnil jste styl oblékání?" povytáhl obočí stařec, když se zaměřil na přísedící publikum. Severus na něj jen nechápavě pohlédl a přesunul svou pozornost ke svému oblečení. Z toho pohledu se mu zatočila hlava. Měl na sobě velice těsné, červené tričko. Pomalu stočil pohled k Hermioně, na které ho až do poslední chvíle viděl.

Ta na sobě měla jeho bílou košili a nechápavě se prohlížela. V ohlušujícím tichu jí docvakla chybějící spojitost.

S otevřenými ústy zvedla pohled k profesorovi. "Myslíte..." vydechla směrem k oběma mužům. Severus se neodvažoval myšlenku dokončit a Brumbál ještě zcela nechápal, co se snaží říct.

"Mohla jsem to být já?" zašeptala nakonec. V tom došlo i Brumbálovi o čem mluví.

"Výbuch by mohl být potenciálním spouštěčem." pravil tiše a prošel místností k postavám, které v cizím oblečení stáli jako polití vodou. Spěšně si své svršky vyměnili a usadili se zpět do křesel.

"Jak jsi to udělala?" zeptal se Severus se zamyšlenou tváří.

"Já nevím." zakroutila hlavou a zatvářila se zmateně.

"Tak na to musíte přijít." vložil se do debaty Brumbál. "Myslím, že jste po celou dobu naší odpovědí."

  ~

Večer byl dlouhý a bezvýsledný. Všechny jejich pokusy selhaly a oni seděli u dohořívajícího krbu, ještě zmatenější než k němu usedali. Celá situace byla nadmíru frustrující. Vědět co jejich problém způsobilo, bylo fantastickým pokrokem. Ovšem neschopnost dané kouzlo zopakovat nesla Hermiona, která jen málo kdy nevěděla co dělá, těžce.

"Měli bychom se prospat." konstatoval tiše Brumbál snad po tisícím pokusu a stém rozebírání situace. Bylo děsivé, vidět ho bezradného. V tichosti a zamyšlení se rozešli, každý do svých postelí.

Hermioně se ovšem spánek vyhýbal. Ať se snažila sebevíc, nedokázala přestat myslet. Odmítala si připustit, že by nedokázala udělat něco, co evidentně nevědomky zvládla. S úderem třetí hodiny se konečně pod vlivem nekonečných myšlenek vzdalovala na vlnách spánku, když ji s trhnutím vyrušilo zabouchání na dveře.

Rozespale otevřela dveře, ve kterých spatřila Severuse oblečeného ve stejném oblečení jako večer.

"Ještě jsi nešel spát?" zeptala se, aniž by dokázala potlačit zívnutí.

"Pojď sem." odpověděl bez dalšího vysvětlování a táhl jí místností. Svižně mávl hůlkou a z blízké skříně se rozlétli věci.

"Ukliď to." zašeptal.

Hermioně v tu chvíli došlo, co jim celý večer unikalo. Pevně semkla víčka a snažila se soustředit na skříň. Po chvilce místností projela vlna energie a věci se postupně poskládali zpět na svá místa.

"Myslíš, že bych totéž dokázala i se znamením?" zeptala se zamyšleně, když opět otevřela oči a spatřila perfektně srovnanou skříň.

"Teď ne." hlesl tiše. "Teď potřebuješ spát."

Přestože se jí plán nijak moc nezamlouval, věděla že má pravdu. Sotva se dokázala soustředit na skládání věcí, těžko by udržela pozornost při něčem tak složitém. S nečitelným pohledem v zádech se vracela zpět do postele. Přestože se snažila, nedokázala z jeho tváře původ té neznáme emoce vyčíst.

Ve skutečnosti to byl strach. Strach z toho, že ji ztratí. Odejde a už se nevrátí.