Ztracené znamení

16.

Hermiona prošla hradem v co nejsvižnějším tempu jí vysoké podpatky dovolily. S Ginny se měla sejít přesně v pět v nebelvírské společenské místnosti. Cestou minula několik připravujících se studentů, jež spěchali stejně jako ona vstříc nějaké schůzce.

"Páni, Hermiono! Vypadáš úžasně!" vykřikla Ginny, když ji spatřila prolézat kruhovým otvorem. Ginny měla možná pravdu, nicméně tím kdo vypadal úžasně, byla bezesporu ona. Její plné ženské tvary kopírovaly nádherné smaragdově zelené šaty, které v kontrastu s jejími zrzavými vlasy přímo zářily. Pokud si Hermiona do teď myslela, že vypadá dobře, ve stínu Ginny si připadala jako nepovedený příbuzný.

"Děkuji ti." zaculila se a nedala na sobě znát své pocity. "Ale ty?! Ty šaty? Ginny, ty by se měly zakázat!" rozpřáhla gestikulačně ruce ke své přítelkyni. Ginny udělala pyšně modelovskou pózu a pak se začala hlasitě smát.

"Taky mě stály přemlouvání!" odvětila rozjařile a s úsměvem se otočila dokola.

"Budeme nejkrásnější z celého sálu!" pronesla teatrálně, čemuž se obě dívky rozesmály.

"Ty určitě, Ginny." odpověděla jí Hermiona se smíchem.

"Ginny, Hermiono!" ozvalo se ze schodů odkud právě scházeli perfektně upravení Harry s Ronem. Oblečeni v elegantních černých hábitech vypadaly jako perfektní taneční partneři.

"Vypadáš úžasně, Hermiono." vydechl Ron s upřímným úžasem v očích.

"Děkuji ti." nervózně si uhladila účes.

"Tobě to taky moc sluší." oplatila mu zdvořile poklonu.

"To víš, mamka se konečně nechala slyšet, že potřebujeme nové hábity." pousmál se a rozhodil rukama. "Ale já myslím, že Ginny jen potřebovala nové šaty a tak mamku přesvědčila, že je to nezbytná potřeba celé rodiny."

V přátelském duchu se odebrali do Velké síně, kde už se postupně shlukovali studenti i profesoři. Večer se ubíral přesně tak, jak si ho vysnila. Na jeden krásný večer mohla zapomenout na všechno. Na toho zvláštního netopýra ze sklepení, se kterým byla nucena poslední měsíce soužít, na znamení zla, na absenci jejích vánoc i na to, jak se v době své nepřítomnosti svým přátelům vzdalovala. Cítila se zase jako dřív, kdy si se svými nejlepšími přáteli užívala školních let a všech trablů, které jim přišly do cesty.

Pestře se bavila se společností, popíjela tolik vánočního punče, kolik se jí zlíbilo a užívala si úžasného večera. S politováním zjistila, že se hodiny chýlí k půlnoci. Přestože měla v krvi více alkoholu, než byla zvyklá a nohy jí od neustálého tance bolely, přála si aby tento večer trval napořád. Severuse zahlédla jen několikrát, vždy se znechuceným výrazem, jak se se sklenkou whisky skrývá v některém z rohů sálu.

On si zábavu neužíval zdaleka tolik jako Hermiona. Snažil se své znechucení utopit v dostatku ohnivé whisky a skrýval se před svými kolegy jak nejlépe dokázal. Přestože většinu večera strávil v klidu, několikrát ho překvapil Brumbál, který ho svými řečmi přímo unavoval. Vždy se ujistil, zda se Severus dobře baví a byl překvapen jeho negativní odpovědí. Jako každý rok.

Letos mu ovšem drobné rozjaření přinesla hnědovlasá dívka v černých šatech. Jak předpokládal, přitahovala k sobě celý večer pozornost. Každý druhý chlapec hleděl jejím směrem a dokonce zachytil několik štiplavých výrazů. Musel uznat, že vypadala naprosto dokonale. Šaty jí perfektně kopírovaly postavu a vyčesané vlasy dodávali jejímu vjemu decentního rámce. Přestože se několikrát snažil přestat, pozoroval ji téměř celý večer. Vypadala tak šťastně.