Ztracené znamení

12.

Zbytek týdne se ubíral v podobném duchu. Hermiona měla práce až nad hlavu a když se náhodou utrhla od školních povinností, snažila se pokročit v soukromém výzkumu. K večeru se poté vždy sešli u plápolajícího krbu a dlouho do noci diskutovali o nových zjištěních či procházeli Hermionou vypíchnuté části, které by jim mohly poskytnou cenné informace.

Sobotní dopoledne se pro Hermionu táhlo. Severus po snídani zmizel ve své laboratoři a Hermiona se snažila dotáhnout poslední resty, které jí ve školních úkolech chyběly. Soustředila se na kontrolu eseje do lektvarů natolik, že ji při zaklepání na dveře srdce málem vyletělo z těla. Poprvé za celou svou bradavickou historii, to nebyla ona, kdo klepal na Snapovi dveře.

"Lektvar je hotový." pronesl jednoduše, než se otočil a opět odkráčel. Rychle si obula pantofle a spěchala do obývacího pokoje. Její duševní stav by mohl být, s trochou představivosti, považován za nadšení. Byla zvědavá, zda bude lektvar fungovat. Ne, že by snad pochybovala o profesorových schopnostech, ale obávala se, že tenhle druh bolesti bude jiný, než který způsobuje znamení při svolávání smrtijedů. Jakmile vkročila do místnosti zaznamenala novou postavu.

"Dobrý den, pane řediteli." pozdravila s úsměvem a v tichosti se k němu posadila.

"Severusi, měl byste to zvážit." konstatoval ředitel směrem k oslovenému. Hermiona si domyslela, že se dovětek musel vztahovat k něčemu o čem mluvili, když byla ještě v pokoji. Nezdálo se jí vhodné, vyptávat se a tak jen se štípnutím zvědavosti čekala, zda někdo něco nedoplní. Dle jejího očekávání ovšem ředitel změnil téma.

"Jak se cítíte, slečno Grangerová?" otočit svou pozornost k její osobě.

"Už je mi lépe, děkuji." odpověděla uhlazeným hlasem.

"Slyšel jsem, že jste za tento týden odvedla mnoho výborné práce." ocenil s úsměvem.

"Děkuji za uznání, profesore, ale nebyla to moje zásluha. Jen jsem četla, co napsal někdo jiný." opáčila s drobným ruměncem ve tváři.

"Ovšem pravým klíčem k úspěchu je právě všímavost. Jen málokdy dokážeme vymyslet něco, co nikdo jiný před námi." opáčil s vřelým úsměvem, přestože jeho oči sdělovali něco temnějšího. Absence typických jiskřiček napovídala, že rozhodně není v takovém rozmaru, v jakém se tváří.

Rozhovor byl vyrušen příchodem profesora lektvarů, který přinášel několik lahviček.

"Měly by být připravené k použití." konstatoval, když lahvičky pokládal na konferenční stolek.

"Pak nezbývá, než jednu vyzkoušet. Slečno?" pokynul Hermioně k lahvičce.

"Stačí jeden lok. Účinnost trvá 8-10 hodin, dle citlivosti organismu. Lektvar se smí užívat jen jednou za 24 hodin, předávkování je nejen neúčinné, ale i nebezpečné. Může vyvolat nevolnost, křeče a v závažných případech i smrt." doplnil Severus s vážnou tváří.

"Předpokládám, že jakmile začne účinek vyprchávat, dostaví se pálení či bolesti znamení. Tak se tomu alespoň děje, za běžných podmínek." pokračoval zatímco Hermioně podával lahvičku. Ta s mírným strachem lahvičku odvíčkovala a z hlubokým nádechem se nutila ke klidu. Nebylo jiné cesty, než jejich teorii ověřit přímo na ní. Napočítala do tří a napila se. Lektvar chutnal jako čtrnáct dní starý dýňový džus, do kterého někdo přilil minerálku. 'A vodu ze špinavého prádla.' dodala si v duchu.

"Jak se cítíte?" otázal se Severus, když zase zazátkovala lahvičku.

"A jak bych se měla cítit?" opáčila otázkou a prohlížela si lahvičku proti světlu - měla lehounce purpurovou barvu. Ani jeden z přítomných ji neodpověděl.