Ztracené znamení

8.

Čas se zastavil, hodinové ručičky zarputile odmítaly popojít z místa a Hermiona se pokoušela číst. Každou druhou větu musela číst dvakrát a každé třetí vůbec nerozuměla. Po několika marných pokusech knihu rozhořčeně odložila. Byl by hřích si takto výborný knižní kousek zkazit vlastní nepozorností. Během několika minut se  ve dveřích objevil Severus. 

"Mohu vám s něčím pomoct?" optala se částečně ze slušnosti, částečně z dlouhé chvíle.

"To nebude nutné." odvětil bezvýrazně a aniž by se na ni podíval, prošel levými dveřmi vedle koupelny. To byla jediná místnost, kterou Hermiona ještě nedokázala zařadit. Ozval se šelest papírů a několik zaklínadel, které přes jeho tichý hlas nedokázala identifikovat.

Jakmile vystoupil ze dveří v dlani vynášel několik drobných figurek, které Hermioně až neuvěřitelně připomínaly hrací postavičky z Monopoly. Ve skutečnosti se jednalo o zmenšený nábytek, který potřeboval ze své pracovny na nějakou dobu odklidit. Stejně tu místnost nijak hojně nevyužíval, používal jí spíše jako úložný prostor na nepříliš oblíbené knihy a zbytečné papíry.

Pokud u něho měla Hermiona nějakou dobu přebývat, potřebovala nezbytně vlastní pokoj a vlastní postel. Odmítal po dobu jejího pobytu trávit noci na pohovce, nehledě na fakt, že sdílení jednoho pokoje bylo dosti nemístné. Jakoby nestačilo, že sdílejí znamení zla, ušklíbl se znechuceně.

"Váš pokoj." konstatoval a pokynul rukou. Ve snaze utéct nepříjemné situaci se vytratil zpět do laboratoře, své nejoblíbenější části komnat. Kdyby se čas od času nemusel umýt a vyspat, stačila by mu k životu laboratoř s knihovnou a křeslem. Když se nad tím zamyslel, byl docela skromný člověk. K jakési životní spokojenosti chtěl jen klid, knihy a lektvary. Pravdou ovšem zůstávalo, že už ho lektvary nefascinovali, jako dřív. Pravděpodobně nemoc z povolání. Všechna ta jednoduchá séra mu lezly krkem natolik, že by při přípravě kostirostu nejradši vyhodil kotlík do vzduchu. 

S novým lektvarem vítal změnu. Přestože se nejednalo o zcela nový recept, jelikož si tento otupovač už několikrát připravoval, bylo to příjemnou obměnou jinak fádních prací. Sérum, které vařil bylo nejen vrcholně složité, ale skutečně jedinečné. Jako jediný známý lektvar na světě, dokázal účinně ulevit od pálení znamení zla. 

Několik posledních měsíců jej nepotřeboval, jelikož byl od pána Zla svatý pokoj. Celkově se držel v ústraní a spřádal temné sítě. Severusovou pozicí v Bradavicích se zdál uspokojen a nyní akceptoval jakési utajení. Bylo-li by tomu skutečně tak, jak si myslel, pak by jeho utajení bylo naprosto klíčové a každý chybný krok by jej mohl prozradit. Této slabiny si byl vědom i Voldemort, a proto Severusovu přítomnost vyžadoval jen skutečně zřídka kdy. Nemohl si dovolit riskovat ztrátu takto cenné pozice, jen pro účast na běžných setkáních. Informace a rozkazy mu byly vždy diskrétně doručeny některým z jiných smrtijedů. K jeho smůle a všeobecnému zklamání za ním býval nejčastěji vysílán Lucius. Severus si s úšklebkem pomyslel, že nebýval takovým, jakým se stal za posledních několik let.

Hermiona se mezitím zabydlovala ve svém novém domově a snažila se nepropadat hysterii. Po Brumbálových slovech na celou situaci skutečně začala pohlížet více realisticky. Utápěním se v zoufalství nic nezmůže a proto se rozhodla situaci pojmout racionálně. Moc si přála, aby ji Snape něčím zaměstnal. Stačil by jí úplně jednoduchý, klidně nepříliš potřebný úkol. Jelikož se v posledních hodinách cítila jako pytel, přivázaný k potápějícímu se tělu, přála si, se cítit alespoň maličko užitečná.

Zatímco se přehrabovala v myšlenkách, přestěhovala své věci od krbu, kde je dle Brumbálova slibu nechali skřítkové, do svého nového pokoje. Musela je uznale pochválit, sbalili jí všechny potřebné věci, které dokázala vymyslet. Přestože se velice snažila, našla v těch několika taškách skutečně všechno, co ji napadlo. Bylo jí vrcholně nepříjemné se zabydlovat na takto nucené návštěvě. Přestože doufala, že by tato dovolená mohla během několika dní skončit, bylo jí téměř jasné, že v tomto pokoji ztroskotá přinejmenším na několik týdnů. Přesto se nemohla přimět tomu plně věřit. Cítila se jako vetřelec.

Věci si nechala napůl poskládané v cestovních taškách a vyndala jen to nejnutnější. Doufala, že ji to přiměje cítit se trošku lépe. Opatrně vyšla z pokoje rozhodnutá najít si nějaké uplatnění. Snape v místnosti nebyl. Neměla odvahu zaklepat na zavřené dveře laboratoře, ale zaznamenala, že dveře vedoucí do učebny jsou pootevřené. Nenápadně do místnosti nahlédla. Nepříliš překvapivě byla tichá a prázdná. Kotlíky, které Neville čistil byly uklizené a po vybuchlém lektvaru nebylo ani stopy. Tiše proklouzla pootevřenými dveřmi a zastavila se u stolku, kde se to všechno událo. Jemně prsty přejela po pracovní ploše a přemýšlela nad Nevillem. Byla přesvědčená, že kdyby věděl co způsobil, už by se ke kotlíku nikdy ani nepřiblížil.

Pohledem sklouzla k přivřeným dveřím skladu, kterým před nepříliš dávnou dobou profesor lektvarů proletěl. Přestože to byla sotva její vina, napadlo jí, že tady by bylo dobré začít. Když zažehná tento následek, třeba se jí časem podaří vyřešit i ty ostatní.

Opatrně otevřela dveře a očima přejela přes stovky rozházených lahviček. Pevně semkla víčka a s dlouhým výdechem se soustředila na obsah skladu. Pocítila známý závan energie, který milovala. Energie jí prostupovala, naplňovala jí čistým, spořádaným klidem a ona si jej tiše vychutnávala. Jakoby na malý moment bylo všechno přesně tak, jak má.

Vlna energie ustoupila a ona otevřela oči. Sklad byl opět poskládán jako dřív. Kouzlo přesně vědělo, kam která lahvička patří. S pocitem uspokojení přivřela dveře.

"Vypadněte, Grangerová." vyštěkl ledový hlas z opačné strany místnosti.

"Já..." koktala, když spatřila jak k ní se semknutými rysy míří.

"Nelezte mi do mých věcí." štěkl po ní, když prudce rozrazil dveře.

"Omlouvám se, snažila jsem se pomoct." pípla, než se na patě otočila a nechala ho nasupeně stát u dveří skladu. 

Jeho prvotní vztek ovšem vystřídalo ohromení. Místnost nebyla jen uklizená, byla v původním rozložení, všechno přesně tam, kde mělo být. Nebyl si schopen vysvětlit, jak něco takového dokázala. Během několika vteřin roztřídila sklad, který on sám třídil několik týdnů. Navíc se jí podařilo jej srovnat naprosto přesně podle jeho nepříliš jednoduchého systému. V úžasu se po místnosti rozhlížel.

Hermiona se mezitím vrátila zpět do obývacího pokoje, usadila se na pohovku a do třesoucích se rukou vzala knihu. Skutečně to považovala za dobrý nápad, nenapadlo ji nad tím přemýšlet, jako nad zásahem do jeho soukromí. Chtěla napravit alespoň něco z událostí posledních dní. Jen si přála, cítit se užitečná. Své rozhodnutí si poznamenala jako velkou chybu. Snape po chvíli nakráčel do místnosti a ona se přinutila zvednout k němu pohled.

"Omlouváme se." zopakovala. "Nechtěla jsem vám narušit soukromí, jen jsem chtěla pomoct." 

S pohledem sklopeným k zemi se snažila nepropadnout až do pekel. Tuto chybu už znovu neudělá. Užitečná, neužitečná, riskovala vyhazov s následkem smrti. Odpovědí očekávala sáhodlouhou přednášku nebo alespoň něco Snapovsky hrubého.

"Jak jste to udělala?" zeptal se místo toho se zájmem. Hermioně přestal na několik vteřin fungovat mozek. Buď se musela zbláznit ona nebo Snape.

"Já nevím." pokrčila rameny. "Umím to od mala."

"Jak jste je dokázala vrátit přesně na místa, kde byly?" upřesnil a nespouštěl z ní zrak. Hermiona si uvědomila, že jeho obličej postrádá svou obvyklou ledovou masku. Bez ní byl... jiný. Hleděl na ní se zájmem a snad poprvé v životě skutečně poslouchal, co mu odpovídá. Černé oči mu svítily zvláštním leskem.

"Je to takový zvláštní pocit. Jakoby se ty věci vracely na své místo samy, bez mého přičinění." stočila pohled k plamenům, jelikož ji jeho upřený onyxový pohled znervózňoval.

"Uvědomujete si, že to, co jste právě provedla, byla naprosto bezchybná bez hůlková magie?" dotázal se tichým, nečitelným hlasem.

"Asi ano..." vykoktala naprosto omráčená jeho uznáním. Jeho oči jí ještě chvilku pozorovaly, jakoby byla těžkým rébusem bez zjevného řešení. Poté vstal, sebral z přilehlé skříně velkou, tmavě hnědou knihu a podal ji Hermioně.

"Chtěla jste pomoct?" otázal se a bez očekávání odpovědi se vrátil zpět do laboratoře. Hermiona ohromeně seděla s knihou na klíně. Že by snad právě ohromila Severuse Snapa?