Ztracené znamení

5.

Spánek ho nakonec dostihl v křesle. Usnul ve velice nepohodlné poloze, pronásledován dotěrnými vzpomínkami, které se měnily v neklidné sny.

~

Hermiona otevřela oči. Několik vteřin jí trvalo, než si uvědomila kdo je a co se jí stalo. Její paměť si z těchto informací mnoho nezachovala. Vzpomínala si na pronikavou bolest, Brumbálův vylekaný obličej a... Střelhbitě vyšvihla ruku do výše svých očí. Nezdálo se jí to, zanaříkala si v duchu. I přes temnotu místnosti na svém předloktí znatelně rozeznala tmavé obrysy.

Správnou otázkou ovšem bylo, kde se nacházela teď. Místnost rozprostírající se kolem ní rozhodně nebyla ošetřovnou ani nebelvírským pokojem. Na černé posteli ležela oblečená ve stejných šatech, jako předtím než... Než omdlela? Tohle přemítání se rozhodla přesunout do druhé koleje. Rukou si zajela do vlasů - byly dokonale suché. Od osudného večera muselo uběhnout přinejmenším několik hodin.

Místnost, ve které se právě nacházela, byla zcela neznámá a ponořená do tmy. Velice opatrně se posadila na okraj postele. Celé její tělo protestovalo a pronikavé tepání v hlavě neustupovalo. Sklouzla z okraje postele ve snaze se postavit. Při dopadu ji ovšem překvapila pronikavá bolest, která jí bleskově projela celým tělem. Přerývaně se nadechla a s hlasitou ránou, doprovázenou zasténáním, dopadla na všechny čtyři.

Z křesla u krbu vyskočila černá postava, která v mžiku zažehla všechny svíce. Místnost se zalila žlutavým světlem a ona v temné postavě poznala profesora Snapa. Podle stupně jeho zmatení ho musela probudit. Trvalo mu ovšem jen krátký okamžik, než si uvědomil co se děje.

Spěšně došel k Hermioně, která klečela na podlaze a už podruhé toho dne, jí pomohl na nohy. S váhou přenesenou na zdravé noze se posadila zpět na kraj postele. Byla by ráda řekla cokoli omluvného, ale poprvé v historii nevěděla kde začít. Musela se nacházet přímo v jeho soukromých komnatách, proto to místo nepoznávala.

"Cítíte se dobře?" vytrhl ji ze zamyšlení hluboký hlas. Při uvědomění, že se nachází v soukromé ložnici profesora Severuse Snapa, jí vyschlo v krku.

"Ano, mám jen něco s kotníkem." snažila se odpovědět co nejklidnějším hlasem a nepříliš zručně se vyzula z polobotky. Končetina, kterou následně zvedla na postel, hrála všemi odstíny fialové. Kotník byl značně oteklý a už jen pohled na zuboženou nohu Hermioně vysvětloval bolest, kterou při dopadu na zem cítila.

"Lehněte si, něco vám na to dám." přikázal nesmlouvaným hlasem. Přestože by velice ráda navštívila koupelnu, bylo jí jasné, že sama nikam nedojde, proto se bez protestů položila zpět na měkkou matraci. Chvíli jen zírala do stropu a promýšlela, zda je otázka, kterou se chystala položit, bezpečná.

"Proč jsem tady?" zeptala se nesměle.

"Na žádost ředitele Brumbála." ozval se jeho hlas ze skladu s lektvary. Přestože si nedokázala vysvětlit důvod, bodl ji osten zklamání. Jistěže tu byla na Brumbálovu žádost, bylo to naprosto pochopitelné. Nechápala, proč se jí ta informace dotkla.

"Co se večer stalo?" pokračovala v pokládání otázek a snažila se vytěsnit skutečnost, že právě leží v posteli nejděsivějšího profesora lektvarů.

"Co se tam večer stalo?" zopakovala svou otázku po dlouhé chvíli ticha, ale odpovědi se nedočkala. Po chvíli, která Hermioně připadala dlouhá jako týden, vyšel ze dveří s fialovou lahvičkou v ruce. Mlčky k ní přistoupil a ve snaze obnažit poraněnou nohu jí povyhrnul nohavici. Hermionino tělo sebou při tom nečekaném doteku škublo. Věděla, že to zaznamenal, cítila na sobě jeho ledový pohled.

Na kotníku ji zastudila vazká tekutina a dlouhé prsty ji postupně vtíraly do kůže. Jeho dlaně jí do zimou prolezlé pokožky přímo pálili. Cítila jak pod jeho prsty otok postupně mizí a napnutá tkáň povoluje. Tělem se jí rozprostíralo pohodlné teplo. Se semknutými víčky si vychutnávala ten božský moment uvolnění a z unavených rtů ji unikl tichý vzdech. Severusovo tělo se ve vteřině napjalo a páteří mu projel elektrický výboj. Ve vteřině zahodil kotník a s odkašláním se snažil soustředit na cokoli jiného, než na mladou dívku ležící naprosto odevzdaně v jeho posteli. Ze všech sil se snažil nepanikařit.

Potřeboval se jí zbavit. Přál si, aby zmizela nejen z jeho pokoje, ale i z jeho hlavy. Její přítomnost v něm probouzela vzpomínky, které by přísahal, že dávno zapomněl. Nepatrně třesoucí se rukou zvedl z konferenčního stolku lahvičku s tlumícím lektvarem a podal ji Hermioně.

"Tlumící lektvar." vysvětlil, když si všiml jejího nechápavého pohledu.

"Měla byste spát." pronesl těsně předtím, než za sebou zabouchl dveře vedoucí do přilehlé místnosti.

Hermiona se sice necítila vyloženě unaveně, ale rozhodně ani odpočatě. Chlad bradavického sklepení se jí zažíral do kůže i kostí. Až teď si uvědomila, jaká je jí zima. Oklopila do sebe lahvičku s lektvarem a rozestlala si postel. Měla-li v té zimě přežít noc, nezbytně potřebovala peřinu. S nepříjemným pocitem si zalezla do rozestlané postele a snažila sama sebe přesvědčit, že to přeci není nic divného.

'Vždyť jenom ležím v posteli svého profesora lektvarů.' odporovala si sarkasticky v duchu. 'Na tom přece nic divného není.' Nedokázala si pomoct a musela se pousmát. S myšlenkou, že tenhle den, skutečně nemohl být horší, se poddala účinkům tlumícího lektvaru.

Severus mezitím postával před zrcadlem. Vlastně ani nevěděl, proč do té koupelny vůbec vešel. Prsty si zoufale prohrábl vlasy a přemýšlel nad tím zbabělým útěkem před sebou samým.

"Není to Lilly!" zašeptal zlomeně, zatímco se rukama opíral o umyvadlo. Byla to Grangerová, samozřejmě že to byla Grangerová. Shodil ze sebe oblečení a pustil ledovou sprchu. Vstoupil pod ní naprosto odhodlaný už nikdy nad ničím z toho nepřemýšlet. Lilly je mrtvá a Grangerová je... Grangerová. Nic hlubšího v tom nebylo.

Po dlouhé, chladné a uvolňující sprše si uvědomil, že se cítí mnohem lépe. Celkově mu jeho předchozí smýšlení nedávalo přílišný smysl. Naprosto zbytečně se nechal unést. Po léta se mu dařilo neztrácet kontrolu a toto zakolísání v něm vyvolalo vlnu znechucení vůči sobě samému.

Přepadla ho únava. V nedopnuté košili se vypotácel z koupelny a zavadil pohledem o spící dívku, pokojně zachumlanou v jeho peřinách. Potlačil všechny myšlenky a znaveně se natáhl na pohovku. Hlavu si podložil polštářem a dlouhou dobu hleděl do stopu, až příliš zaměstnaný vynuceným nepřemýšlením.

Čím urputněji se snažil nepřemýšlet, tím více myšlenek se na něho hrnulo. Po hodině své snažení vzdal a s povzdechem si došel pro Bezesný spánek - spolehlivý vypínač, který jeho mysl na několik hodin udržel v bezesném spánku.