Ztracené znamení

15.

Týdny plynuly, Severus i Hermiona přivykli jakési symbióze a jejich životy ovládl relativně stabilní klid. Hermiona si zvykla vstávat s pohledem na Znamení zla a nošení dlouhých rukávů, zatímco on zase přivykl její přítomnosti v jeho komnatách. Čemu ovšem oba přivykli až překvapivě rychle bylo večerní trávení času u krbu. Často diskutovali o Hermioniných postupech ve starých alchymistických spisech a postupně se k tomu přidaly i diskuze ohledně knih, které zpracovával Severus. Jiné večery zase jen tak seděli a četli.

Minula polovina prosince a Hermiona si už nevzpomínala, jaké to bylo bydlet mimo svůj malý pokojík ve Snapových komnatách.

Nyní ji ovšem již několik dlouhých týdnů tížila nová komplikace, kterou si až doposud neuvědomovala. Každé Vánoce, které studovala v Bradavicích, až doposud trávila doma u rodičů. Milovala trávení vánočních svátků ve společnosti rodiny a přátel, kterých si o školním roce příliš neužila. Až když na ní dolehla pohoda začínající vánoční nálady, uvědomila si, že tento rok to nepůjde. Ať by chtěla sebevíc, neměla na výběr, než letošní Vánoce strávit v prostorách školy.

Několik dlouhých dní před sebou tlačila nezbytnost napsání jistého dopisu. Dřív nebo později bude muset mamince oznámit, že nepřijede, ale nedokázala se k tomu přinutit. Jakoby snad s odesláním dopisu pozbyla i poslední naději, že by snad z nějakého zázračného důvodu nakonec mohla odjet. Už dobrou půl hodinu seděla na pohovce s otevřenou knihou a civěla do plamenů. V duchu se přesvědčovala, že zítra dopis sepíše. Přeci jen, by jim měla dát vědět s předstihem, zamlčování toho že nepřijede vůči nim nebylo fér.

Severus si v posledních několika dnech všiml, že zvláštně posmutněla. Byla tišší a ani k večerním diskuzím se neměla s takovou vervou, jako dříve.

"Něco vás trápí?" zeptal se s povytaženým obočím a založil si knihu v místě, kde přestal číst. Ona to evidentně už dávno zapomněla, jelikož knihu bez záložky zaklapla.

"Nic důležitého." odpověděla s povzdechem. "Nechci vás tím zatěžovat."

Povytáhl obočí ještě malinko víc. Jeho gesto zaznamenala, jelikož se s dalším povzdechem zastrčila vlasy za ucho.

"Já... Nemohu letos domů na Vánoce." pronesla tiše se sklopeným pohledem.

"Nemůžete domů na Vánoce?" zopakoval její slova. Sám Vánoce nikdy příliš neprožíval, ale věděl, jak důležitou roli hrají pro většinu lidí.

"Bude to poprvé, co Vánoce nestrávím s rodinou." odklonila pohled jiným směrem, aby skryla slzy, které se jí draly do očí. "Vždycky jsem na Vánoce jezdila domů, protože je to jediný čas, který s rodinou trávím jako za starých časů. Předtím než jsem odjela do Bradavic a předtím, než jsem pro většinu svých přátel začala být jiná. Vánoce jsou pro mně připomínkou toho, jaký můj život byl, předtím než jsem se stala čarodějkou."

Ze všech sil se snažil pochopit její cítění. On sám by rozhodně nechtěl oslavovat čas s rodinou, ani čas, který strávil jako "mudla". Jeho dětství nebylo zrovna šťastné a dobrovolně se do něho vracet při oslavách mu přišlo přímo hloupé. Snažil se ale vžít do její situace, evidentně měla ze svého mudlovského života i šťastné vzpomínky, které si ráda připomněla.

"Je mi líto, nepadá mě žádné řešení, které by vaši situaci mohlo vyřešit." pronesl nakonec. Hermiona se na něho jemně usmála.

"Musím napsat rodičům, že nepřijedu. To mě poslední týdny tíží. Nemohu se přimět napsat ten dopis, cítím se jako bych je zklamala."