Ztracené znamení

17.

Jakmile zmizela  za  zavřenými dveřmi, přepadla ho panika. V mlze alkoholu mu pořádně   nedocházelo, co udělal.

Políbil ji, skutečně ji políbil. Co ho ovšem   překvapilo nejvíc bylo, že se neodtáhla, nekřičela, neutekla. Polibek mu opětovala. Pak mu popřála dobrou noc a prostě odešla.

Mozek mu vzplál a v jeho hlavě zůstala jen dutá díra neschopná přemýšlení.  Svalil  se na záda do postele a obličej si skryl v dlaních. Pomalu, ale jistě propadal naprostému zoufalství, tohle bylo celé špatně. Ona nebyla Lilly. Nejen, že byla velice mladá, navíc byla jeho studentkou.  Všechno  co se stalo, byla jeho chyba. Ztratil kontrolu. Opět.

Narůstal  v  něm vztek proti sobě samému. Ze všech těch událostí ho začínala bolet hlava a v klíně ho stále táhla úzká látka kalhot. Vztekle se zabouchl v  koupelně, kde se  znechuceně poddal uspokojení, které jeho tělo tolik  vyžadovalo. Naivně doufal, že by to mohlo vyřešit všechny jeho  problémy. Té noci mnoho nespal. V posteli se mlátil jako měsíčník v  kleci a když se mu  konečně podařilo usnout, pronásledovali ho sny o  zlatavě hnědých očích.

~

Ráno se probudila s nepříjemným bolehlavem, který nezažila už léta. Naposledy snad, když vylézala z Krumovi postele. Na tu noc nevzpomínala ráda, nutilo jí to přemítat, zda neudělala chybu.

Vstala a krokem zahanbených se vydala pro oblečení, které se jí v noci nechtělo hledat. Do postele ulehla ve spodním prádle příliš unavená, než aby hledala své pyžamo. Navlékla se do úzkých černých kalhot a volné světle karmínové košile. S roztřesenou rukou vzala za kliku odhodlaná čelit čemukoli, co ji na druhé straně čekalo.

"Hermiono." pozdravil ji první.

"Severusi." odpověděla záměrně ve stejném duchu. Seděl naprosto klidně v křesle a listoval jakýmsi svazkem. Prošla k jídelnímu stolu, nalila si plný hrnek silné černé kávy a posadila se naproti němu na své obvyklé místo. Přestože na něho upřeně hleděla, on k ní pohled nezvedl.

Sbírala odvahu promluvit. Chtěla si udělat ve věcech jasno, žádné dusno, žádné ticho a žádné vyhýbání. Chtěla, aby jí do tváře řekl, před čím včera utekla - že to byla jedna velká chyba. Jen nedorozumění. "O tom včerejším... Incidentu..." začala tiše.

"Bychom neměli mluvit." skočil ji doprostřed věty a prudce k ní zvedl pevný pohled.

"Jistě. Zůstane to mezi námi." přikývla, odhodlaná respektovat jeho přání, přestože by ráda slyšela víc. Sklopil pohled opět do knihy a cosi si v ní poznamenal. Oba cítili nepříjemné rozpaky a nejistotu, ale zároveň i podivnou hloubku toho, co se stalo. Ani jeden nevěděl, ze kterého směru to uchopit a proto bylo nejlepší se o to nepokoušet vůbec. Nejlepším, co mohli udělat, bylo domluvit se, že o tom nebudou hovořit. Napětí mezi nimi však stále viselo ve vzduchu jako hustá pára.

~

Předvánoční týden utekl, většina studentů už byla několik dní v pohodlí svých domovů a Hermiona se snažila na Vánoce nemyslet vůbec. Mezi ní a Severusem se věci vrátili do jakéhosi normálu až na to, že oslovení 'Hermiono' a 'Severusi' jim zůstalo. Opět se vrátili k živým večerním diskuzím a občasně se dostali od čistě výzkumných rozhovorů i na ty osobnější.

Ve Štědrovečerní ráno se Hermiona vydala se zabaleným balíčkem vstříc Severusovi. Balíčky do Doupěte byly odeslány, stejně jako ty pro rodiče a tak zbýval poslední. Tiše vyšla z pokoje.

"Severusi." oslovila muže sedícího u krbu. Ten k ní jen beze slova pozvedl zrak.

"Já, chtěla bych vám něco dát." sklopila nervózně pohled.

"Berte to prosím jako díky za všechno, co jste pro mě a se mnou za poslední měsíce musel snášet." usmála se nejistě a podala mu balíček. S neutrálním výrazem a zdvořilostním díky si jej převzal. Hermiona by přísahala, že na malou vteřinku v jeho tváři zahlédla snad stín rozpaků.

"Je to jen taková malá drobnost." pousmála se, zatímco balíček rozbaloval. Když mu z balícího papíru vyklouzla červená mudlovská kniha s nápisem 'Vánoční koleda', neubránil se drobnému úsměvu.

"Říkal jste, že nemáte rád Vánoce. Tohle je příběh, díky kterému jsem si je zamilovala já, třeba vám pomůže změnit názor." vysvětlila s úsměvem, než zmizela zpět za svými dveřmi. Patřičně hrdá na svůj výkon, usedla ke stolu, aby sepsala vánoční dopisy, které se chystala zítra poslat nejen rodičům, ale i Harrymu s Ronem. Když s nimi nemohla být osobně, rozhodla se jim přiblížit alespoň v dopisech.

Když po nějaké hodině psaní vyšla z pokoje, zjistila, že Severus sedí u krbu se svou novou knihou. Skutečně jí překvapilo, že ji četl. Čekala, že její vtípek přejde a knihu založí, ne že si ji skutečně bude chtít přečíst.

Zachytil její pohled, jelikož k ní zpoza knihy zvedl zrak. Jejich oči se na vteřinku setkaly a Hermiona se jen potutelně usmála, než pokračovala k jídelnímu stolu, kde jim Penny nechala nějaké jídlo k obědu.

~

Později toho odpoledne ji Severus vyrušil od luštění starého textu z alchymistické sbírky.

"Abych řekl pravdu..." začal velice pomalu, když se zastavil v jejích otevřených dveřích.

"Také pro vás něco mám." dokončil s náznakem drobného úsměvu. "Doprovodíte mě?"

"Samozřejmě." odvětila bez zaváhání s úsměvem.

Ve snaze zahalit svůj plán tajemstvím jí sdělil jen ty nejnutnější pokyny k odchodu a sám se odporoučel dokončit posledních několik příprav. Hermiona s úsměvem odložila knihu a spěchala se připravit. Stihla to v rekordním čase, během několika minut seděla na posteli oblečená do elegantních kratších šatů s dlouhým rukávem. Pevná látka jí příjemně nasedala na tělo a podpatky jí dodávaly na kráse. Elegantní nalíčení a vlasy spletené do velkého ohonu z ní dělali krásnou dívku. Byla se svou rychlou prací relativně spokojená.

Přesně po deseti minutách vyšla ze svého pokoje připravená vyrazit. Severus se v mezičase sám stačil převléknout a vyměnil svůj hábit za černé kalhoty a bílou košili s rozhalenkou. Působil zvláštně mladistvě. Přes záda měl přehozený černý, silný kabát a v ruce lahvičku.

Hermiona přijala nabízené rámě a než vykročili z komnat, Severus si mohutně přihnul z lahvičky, jež držel v ruce. Před jejími zraky se během několika vteřin změnil v mrzimorského chlapce, kterého Hermiona sice poznávala, ale neznala ho jménem.

"Můžeme?" zeptal se jakmile byl s přeměnou spokojen.

Sotva došli na kraj bradavických pozemků, bez předchozího varování je přemístil. Hermionin žaludek udělal kotrmelec a ona jen stěží polykala nádavky. K jejímu nesmírnému překvapení se objevili před vánočně ozdobeným domkem, který Hermiona až příliš dobře znala.

Chtělo se jí plakat.

"Děkuji." zašeptala a otočila se k Severusovi čelem. Těsně poté ho krátce políbila. "Teď jsme si kvit." zašeptala se šibalským úsměvem do jeho rtů.