Ztracené znamení

6.

Hermiona se probudila jako první. Ležela na boku s hlavou podepřenou měkkým polštářem, který voněl po cedru. Vyspala se dobře. Postel byla pohodlná a celou noc jí bylo příjemné teplo.

Profesor ležel natažený na pohovce. Přestože nevypadala dvakrát pohodlně, působil spokojeně. Poprvé v životě viděla Hermiona jeho tvář naprosto uvolněnou. Čím déle, toho muže pozorovala, tím více k němu pociťovala jakýsi vděk. Přestože nemusel, poskytl jí přístřeší, nechal ji přespat ve vlastní posteli a sám přenocoval na pohovce. Sama sebe by pravděpodobně při první příležitosti odložila na ošetřovně.

V tom se jí zmocnila vlna paniky. Spí v posteli cizího muže, který je navíc jejím profesorem. Co proboha řekne až se probudí? 'Děkuji mnohokrát, tak zase příště?' Ze všech sil se snažila svou paniku udržet pod kontrolou. Vždy s nádechem a výdechem se přesvědčovala o tom, že to vyřeší za pochodu. Koneckonců nedostala na výběr. To on ji sem přinesl a uložil do této postele. Ona o to nežádala. Z myšlenek ji vytrhl zvuk. Severus se očividně probudil, jelikož teď seděl na pohovce s nohama svěšenýma přes okraj. 

V hlavě měl podivně duto. Známý vedlejší účinek dlouhodobého užívání Bezesného spánku. Nechtěl přemýšlet nad tím, co bude následovat, čekal ho těžký úkol. Tentokrát dotazy Grangerové pravděpodobně tak snadno nepromlčí. Zaznamenal, že se též posadila. 

Místnost naplnilo nepříjemné ticho.

"Dobré ráno, pane profesore." pronesla velice tiše, ještě rozespalým hlasem. To ticho jí drásalo trpělivost. Celá tahle situace byla navýsost trapná. Odpovědí po ní šlehl pohledem. 'Ráno nemluvit.' poznamenala si do svého neviditelného bloku, jakmile spatřila jeho výraz.

"Slečno Grangerová." bylo jediné, na co se zmohl. Bylo ráno, zatraceně brzo ráno a on strávil noc na pohovce. Vedlejší účinky požitého lektvaru k jeho náladě také nepřidávali. Dutost z hlavy ustupovala, střídala ho ovšem bodavá bolest. Dlouhými prsty si promnul spánky. Byl si vědom, že zahánění nespavosti Bezesným spánkem a tlumení jeho důsledků dalšími lektvary bylo přímo nezodpovědné, ale nemohl si pomoci. Vyhlídky na přežití blížící se války se nezdáli nijak valné, proč si tedy neulevit? Při myšlence na válku si vzpomněl na události včerejšího večera. Spolu s touto myšlenkou si uvědomil, že ho hnědooké děvče stále zaujatě pozoruje. 

Uvolnil prsty ze spánků a prudce se zvedl. Jediné co si právě přál, bylo být sám. Mít svůj klid. Odešel by, daleko a rád. Ale nemohl. Toto rozhodnutí by to nevinné děvče stálo život. To byla vysoká daň za chvilku ticha i pro něho. Bez jediného pohledu jejím směrem zmizel v koupelně. Prohrabal celou poličku, než konečně našel co hledal. Drobná zelená lahvička s posilovačem. 

Na stará kolena snad ve svých věcech začíná mít nepořádek. A to byla věc, kterou skutečně nesnesl. Miloval řád, zbožňoval pořádek a nenáviděl hledání vlastních věcí. Jen vědomí, naprosto rozházeného skladu, ho přiváděl k šílenství.

Kopl do sebe obsah lahvičky. Pevně semkl víčka a modlil se, aby to všechno byl jen špatný sen. Aby vyšel z koupelny, ona byla pryč a jeho znamení zpět na svém místě. Nikdy by ho nenapadlo, že si bude přát dostat zpět Znamení zla. Celý svůj život hledal způsob jak se ho zbavit. A teď když je pryč, bral by ho zpátky.

Možná se mu poštěstilo zbavit se znamení z kůže, nezbavil se ho ovšem úplně tak docela. Ten parchant se mermomocí snažil vrátit zpět k němu. Byl tedy, ještě ke všemu, pevně připoután ke svým komnatám a jedné velice otravné nebelvírce. Dřív nebo později bude muset vylézt, těžko se v koupelně bude moci schovávat donekonečna.