Ztracené znamení

11.

Pondělní ráno proběhlo ještě pondělněji, než to předchozí. Penny jí s ranní snídaní donesla i studijní materiály od ostatních profesorů a jí nezbylo, než se jimi začít postupně prokousávat. Když se to sešlo v jedné hromadě, byla až překvapená, kolik toho za jediný týden zvládnou probrat. S mírně otrávenou náladou usedla k psacímu stolu a pustila se do psaní čtyř palcové eseje do přeměňování.

Severusovo ráno se nejevilo o mnoho lepší. Pondělní dny měl nabité a čekali ho mimo prváků, které právě vyučoval ještě studenti třetího ročníku, šestého ročního a druhá část prváků. Právě se snažil nezardousit několik studentů, kteří zjevně neuměli kromě lektvarů ani číst, protože si do svých kotlíků házeli náhodně věci, které se jim zlíbily. Za dvouhodinové cvičení dokázal zamezit zhruba šesti výbuchům, dvěma zabitím z nedbalosti a jedné potenciální vraždě. Vraždě se mu podařilo zamezit jen díky perfektnímu sebeovládání.

Po dvanácté hodině se zoufale sesunul do svého křesla. Konečně třídu opustili ti nejposlednější patlalové z třetího ročníku a on se mlčky modlil, aby alespoň následující dvouhodinovka proběhla v klidu. Když si uvědomil, že právě tahle třída ho stále nejen velkou část jeho psychické stability, ale i svobodu pohybu po školních pozemcích, rychle to vzdal. Tiše doufal, že ve třídě již nezbylo žádné znamení zla, které by Longbottom mohl nevědomky transportovat.

Když procházel dveřmi do svých komnat, na vteřinu si přál, už je nikdy neopustit. S uvědoměním, že s Grangerovou a znamením, by se mu přání mohlo rychle vyplnit, přenesl svou pozornost raději na místnost před sebou. Byla prázdná. Hermiona musela ranní čas trávit v pokoji. Předpokládal, že již obdržela veškeré studijní podklady, které ji udrží zaměstnanou na minimálně tři dny.

Užívající si ticha, došel do laboratoře zkontrolovat lektvar. Vše, dle předpokladu, probublávalo a lektvar vypadal, že se barví do zelena. Spokojeně zkontroloval teplotu a stupeň varu, než zase vešel do obývacího pokoje. V mezičase jim Penny přinesla podnos s obědem. Hermiona ji zřejmě zaslechla, jelikož právě vycházela ze dveří svého pokoje.

"Pane profesore." pozdravila s nepřítomným pohledem.

"Slečno Grangerová." odpověděl s nepatrným úklonem hlavy. Usedli ke stolu a až na pár vět poobědvali v relativní tichosti. Hermiona si nalila velký hrnek kávy.

"Vypadáte unaveně." pronesl na oko zamyšleně. Sarkastický podtón jeho poznámky byl ovšem očividný.

"Celé dopoledne jsem pracovala na zadané eseji do přeměňování a zdá se, že tím to nekončí." ulevila si otupělým hlasem, přestože věděla, že její odpověď profesora nezajímala.

"Pak vám s radostí oznamuji, že si k tomu můžete připsat ještě práci z lektvarů. Řekněme šesti palcovou." protáhl hraně znuděným tónem.

"Šesti palcovou?" vydechla zoufale Hermiona.

"Máte pravdu, to se o daném tématu ani nestihnete rozepsat. Řekněme osmi palcovou."

"To nemůžete myslet vážně." ujelo ji neuváženě s rozmrzelým tónem.

"Myslím to smrtelně vážně, ujišťuji vás." odpověděl, aniž by se obtěžoval zvednout pohled od svého šálku.

"Myslíte, že je to opravdu nezbytné? Už takhle toho mám na celý týden až nad hlavu." protestovala smířlivěji.

"Kampak se poděla vaše pověstná ctižádost a touha vyniknout? Je to pro vás jen další z příležitostí ukázat, co ve vás vězí." ušklíbl se samolibě, zřejmě potěšen vlastní schopností škodit spokojeným lidem.